č. 3/červenec 2006

OBSAH

PDF verze 

ARCHÍV STARŠÍCH ČÍSEL

Co ještě nevíte o Anglii

Zbývají už jen tři týdny a hurá do rodné vlasti. Tak hřejivý pocit z návratu domů jsem snad ještě nikdy nezažívala. Pomalu zjišťuji informace týkající se ukončení zaměstnání, daní a zdravotního pojištění, zařizuji letenku a také, což se možná mnohým bude zdát bláznivé, začínám i balit. Stejně asi jako když mi bylo osm a chystala jsem se na letní tábor. Kufr jsem si do pokojíčku připravila už 14 dní předem a do něj věci, které jsem za žádnou cenu nechtěla zapomenout. Uvědomuji si, že dost podobně to vlastně vypadalo, i když jsem odjížděla do Anglie.

Salisbury – město, ve kterém jsem 8 měsíců pracovala

Tentokrát účelem nebyl letní tábor ale zaměstnání, konkrétně místo pečovatelky o lidi s poškozenou míchou. Nábory na tato pracovní místa se konaly v Praze pod záštitou Evropských služeb zaměstnanosti (EURES), které v České republice působí na úřadech práce. Úspěšným kandidátům byly sděleny podrobnější informace ohledně nástupu do zaměstnání, odletu a zaslány pracovní smlouvy k podpisu. V březnovém náboru bylo k mému překvapení vybráno 6 mužů a 3 dívky, ale věřte nebo nevěřte, ti chlapi se na to opravdu hodili.

Vše začalo asi tak, že jsem si sepsala ne zrovna krátký seznam, co všechno budu potřebovat před odjezdem zařídit, oběhat, nakoupit apod. Za jednu z nejdůležitějších věcí před odjezdem mimo jiné považuji navštívit taktéž všechny doktory. Občas i taková maličkost, jako že vám váš zubař spraví pár zoubků nebo vytrhne zlobící moudrák, může ušetřit pozdější trable a někdy i docela dost peněz. Co se týče nakupování zásobních kartáčků a past na zuby, prášků či vepřových konzerv, pak v případě, že se rozhodnete pro Anglii, je to naprosto zbytečné. Nejenom, že budete muset na letišti platit za nadváhu zavazadla, ale i s údivem zjistíte, že všechno, co jste si nakoupili, pracně zabalili a ve svých rukou těžce po schodech odnosili, jste mohli za stejnou cenu, ne-li nižší, pořídit až na místě. První zkušenost, za kterou se doslova platí, mne potkala hned v letadle. Byl to můj první let se společností "bi maj bejbi", tudíž nízkorozpočtovou leteckou společností, která se řídí maličko odlišnými pravidly při vystavování letenek, nástupu do letadla nebo podávání občerstvení než tradiční aerolinky jako např. British Airways nebo ČSA. Když se letuška přiblížila s vozíčkem plným dobrot, hned jsem si vybrala něco na zub a na zahnání žízně. Údiv na mé tváři se objevil v momentě, kdy mi bylo s úsměvem oznámeno, že mám zaplatit 5 liber. Bohužel mi nezbývalo nic jiného, než buď jídlo a pití trapně vrátit nebo začít utrácet své první směněné libry. Asi se nemusím zmiňovat, pro kterou variantu jsem se velice rychle rozhodla.

Na letišti v Briminghamu se několik z nás instinktivně poznalo, vytvořili jsme hlouček a čekali, co se bude dít dál. O tom, kdy, kde, kdo a jak nás vyzvedne, jsme nikdo neměl ani tušení. Asi po půl hodině k nám přicupitala slušně vypadající paní s trochu obézním pánem. Aniž by se nám představila, začala si nás odškrtávat na svém seznamu. Poté, co jistila, že jsme všichni zdárně dorazili a nikdo z letadla nevypadl, nás naložili do dodávky a odvezli, nikdo nevěděl kam. Myslím, že nejenom já jsem si pomyslela, tak teď nás někde prodají a bude po "ptákách". Naštěstí jsme se zanedlouho ocitli u jednoho hotelu v menším městečku Wolverhampton. Následovaly dva dny volna a pětidenní školení. Vůbec jsme neváhali a při první příležitosti vyrazili poznávat každý svým způsobem pro nás zatím neznámou zemi. Na počáteční dojmy z Anglie zřejmě nikdy nezapomenu. Při prvním přecházení silnice mě téměř porazilo auto, jelikož se zde samozřejmě musíte nejprve podívat doprava a ne doleva. Po čaji s mlékem a nechutné anglické kuchyni mi můj žaludek oznamoval, že to mám raději vyležet, ale to se mi moc nepodařilo. Na pokoji byla zima jak na Sibiři, tekla pouze vlažná voda a místo očekávané teplé peřiny jsem na posteli našla prostěradlo s tenkou přikrývkou. Druhý den mi bylo vše o trochu jasnější. Při procházce městem jsem si všimla, že to nebude asi jenom hotel, co se nás snaží otužovat, ale že jsou Angličané patrně otužilí od přírody. Začátkem dubna tu prý nikdy nebývá moc vedro, ale běžně uvidíte maminky ve svetříku a lodičkách bez ponožek tlačící kočárek s dítětem v sandálkách.

Školení, kterým musí každý "budoucí pečovatel" před nástupem do tohoto zaměstnání projít, probíhalo na poměrně odborné úrovni ve velice přátelské a dokonce i humorné atmosféře. Byli jsme seznámeni nejenom se vším, co tato práce obnáší, ale čekaly nás i hodiny angličtiny či praktických dovedností. Některým z nás byli pacienti přiděleni hned po skončení školení, jiní museli chvíli vyčkávat. Já jsem začala pracovat po týdnu a nastoupila jsem na tzv. live-in care, což je péče, kterou vykonáváte 21 hodin denně po dobu týdne, popřípadě dvou nebo tří týdnů a poté byste měli nastoupit na týden volna. V tomto týdnu jste opravdu free a je na vás, jak se svým časem naložíte, zda ho procestujete, prolenošíte nebo využijete k návštěvě domova či jiným příjemným aktivitám. V případě live-in care bydlíte v domě pacienta, máte nárok na mzdu 56 liber hrubého denně, na stravu v hodnotě 25 liber na týden, a jste také oprávněni využívat veškerých domácích spotřebičů pro vlastní potřebu. Bezpodmínečně máte také právo na 8 hodin spánku a 3 hodiny volna v průběhu dne. Je ovšem radno si toto pečlivě ohlídat, jelikož není výjimkou, že jsou pečovatelé z tohoto hlediska zneužíváni a pracují celé dny bez hodiny volna.

Rok utekl jako voda a já vůbec neskrývám svou radost z toho, že mi končí pracovní smlouva, že si udělám dva měsíce prázdnin a plně užiju léta doma v Čechách, že budu mít víc volného času na sebe, svého milovaného, rodinu i přátele a že konečně budu víc svým pánem než sluhou.