Akreditace vzdělávacích programů jako součást řešení kvality v dalším vzdělávání

Akreditace vzdělávacích programů v dalším profesním vzdělávání odpovídá celkovému přístupu k této oblasti vzdělávání, která se kromě několika výjimek ponechává víceméně volnému působení nabídky a poptávky.

Vzdělávací instituce, které se zabývají dalším profesním vzděláváním, jsou různé. Liší se svoji ekonomicko-právní formou, velikostí, zaměřením, obsahem činnosti, atp. Dle průzkumu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR se na straně nabídky podle ekonomicko-právní formy podílejí následující instituce:

Dle uvedeného průzkumu průměrný počet odborných pracovníků za každý subjekt je 21, při vyloučení extrémů se průměr blíží 11. Jak dále vyplynulo, většina subjektů zajišťuje své vyučující z externích zdrojů, a to téměř ze dvou třetin (64 %), jedna třetina lektorů tvoří zaměstnanci instituce (36 %). Vzdělávací instituce se liší i vzdělanostní skladbou svých pracovníků, způsobem fi nancování, obsahovým zaměřením, atd. To vše má pochopitelně svůj odraz i v kvalitě vzdělávacích produktů, v přidané hodnotě, kterou jsou tyto produkty schopny předat straně poptávky. Nutnost zabývat se problematikou kvality v této oblasti vyplývá i ze skutečnosti, že oblast dalšího profesního vzdělávání nebyla v ČR dosud nikdy legislativně ošetřena.

Částečné řešení přinesl až zákon č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání, který vstoupil v platnost 1. 8. 2007, ale jeho účinnost je v současné době, z různých důvodů, minimální. K těm důvodům jistě patří zatím nedokončená Národní soustava kvalifikací, ale i dosud malý zájem ze strany uchazečů, který je pravděpodobně zapříčiněn nedostatečnou propagací možností, které zákon nabízí.

Kompetentní státní instituce si byly již od počátku devadesátých let vědomy nedostatečného řízení kvality především v dalším profesním vzdělávání a snažila se řešit kvalitu vzdělávacích programů jejich akreditováním. V této oblasti bylo vydáno několik právních ustanovení, podle kterých provádí akreditace tyto instituce:

• Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy pro rekvalifi kační programy, pro vzdělávací programy dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a vzdělávací programy v oblasti sportu.
• Ministerstvo vnitra pro vzdělávací programy pro úředníky územních samosprávných celků.
• Ministerstvo zdravotnictví pro získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání.
• Ministerstvo práce a sociálních věcí pro oblast sociální práce.

Přesto, je současný stav v akreditačním řízení je z hlediska kvality vzdělávacích programů málo efektivní. Nedostatečná účinnost akreditací tkví v tom, že ve všech případech se jedná o správní řízení, tedy průběh akreditace je dán spíše kritérii správními než kvalitativními. Přitom zájem o akreditování je ze strany vzdělávacích institucí enormní. Akreditují se i subjekty a programy, které se dle zákonných norem akreditovat nemusí. Je to proto, že akreditace je pro vzdělávací trh určitou známkou společenského významu a tudíž i záležitostí marketingovou.

Například na Ministerstvu vnitra (MV) je akreditováno téměř 2000 programů a přibližně 260 subjektů. Platných akreditací (institucí a programů) je dnes přes 2000.

Na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) je akreditováno v oblasti rekvalifi kačních programů 5800 vzdělávacích programů u zhruba 1200 vzdělávacích institucí. Celkový počet platných akreditací je 4000. V oblasti dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků přesné číslo akreditovaných vzdělávacích programů není dostupné – kvalifikovaný odhad je 15 tisíc.

Akreditační komise ministerstva zdravotnictví akreditovala zatím asi 200 kvalifi kačních programů.

Na Ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV) bylo v oblasti sociální práce zatím akreditováno cca150 vzdělávacích programů u 80 institucí.

Přestože se jedná o velký počet akreditovaných programů, je třeba konstatovat, že jejich kvalita zajištěna není. Přitom všechna zmíněná akreditační místa jsou zřízena právním předpisem – zákonem nebo vyhláškou. Akreditační posuzování vzdělávacích programů je na všech akreditačních místech sice administrativně přísné, ale menší péče je věnována zpětné vazbě – kontrole dodržování akreditačních podmínek. Profesionálně má zajištěnou kontrolu pouze MV a částečně Ministerstvo zdravotnictví (MZ). Horší je situace u MŠMT, kde je prováděno cca 10 kontrol ročně. Při počtu 1200 institucí s akreditovanými programy se na každou instituci dostane kontrola jednou za 120 let! To k dodržování podmínek příliš nemotivuje.

Přes snahu zpřísňovat kontrolu již na vstupech, není natolik důsledná, aby zajistila odpovídající kvalitu. Nejsou jasně dané ani sankce za nedodržení předpisů, ty jsou ve všech právních ustanoveních mlhavé nebo nejsou vůbec řešeny. Všeobecně se spoléhá na písemné informace, bez vstupní kontroly. Ze systémového pohledu, kontrola na vstupu je nedostatečná pro garantování kvalitního výstupu. V praxi se tedy může stát, že akreditaci dostane i nekvalitní program, protože za podstatné se považuje dodržet všechny formální požadavky při sepsání žádosti. Je zajímavé, že jednotlivá akreditační místa své požadavky podřizují svému zaměření. U MŠMT je kladen důraz na problematiku didaktickou (profi l absolventa, učební plán, učební osnovy, metody, formy, vstupní předpoklady, způsob ověřování), u MV spíše převládají právní garance (typ, cíle, posudky, písemný souhlas lektorů, atp.). Vyplývá to i ze skutečnosti, že spojitost akreditačního systému MV se zajišťováním kvality je v systému správního řízení až druhořadá. V případě MZ je zásadním rysem akreditačního systému jeho neměnnost, protože byl převzat od Světové zdravotnické organizace (WHO).

Při vytváření systému akreditace vzdělávacích programů se ukázalo, že je nereálné naplnit jeden z cílů projektu Kvalita v dalším profesním vzdělávání, kterým bylo sjednocení akreditačních podmínek na všech akreditujících místech, především z těchto důvodů:

• Akreditační systém u jednotlivých resortů se stal součástí jejich systému řízení, do jisté míry i součástí resortní kultury a panuje všeobecná obava, že změny ve způsobu akreditací by systém narušily.
• Akreditační systémy prošly různě dlouhou dobou od svého zavedení a byly individuálně dobudovávány do té míry, že jejich charakter i způsob prezentace je značně odlišný v jednotlivých případech.
• Akreditační systémy jsou vydány různými právními normami a jejich sjednocení by vyžadovalo dlouhodobé spojené legislativní úsilí všech partnerů, což je málo reálné. Přestože se principy akreditací u jednotlivých akreditačních subjektů v zásadě neliší, existují rozdíly především:
• ve způsobech zajištění zpětné vazby (kontrole dodržování akreditačních podmínek)
• v rozsahu požadovaných informací v žádostech o akreditování programů
• v koncipování dalších požadavků na žadatele a akreditaci vzdělávacích programů
• v cílení akreditací

Liší se i požadavky na akreditaci, přestože se jedná o stejný právní akt. Odlišnost je dána různým posláním jednotlivých akreditačních systémů:

• v případě MV, MZ, MPSV i MŠMT je smyslem akreditace dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků prověřit kvalitu vzdělávacích programů a dát žadateli oprávnění k uskutečňování určitého vzdělávacího programu pro jmenované pracovníky v rámci resortu. Akreditované vzdělávací programy jsou v podstatě nepřenosné mimo resort.
• u MŠMT se vydává pověření vzdělávacích institucí k provádění rekvalifi kačních kurzů s celostátní působností a s účastí úřadů práce (tedy MPSV), včetně udělování celostátně platného osvědčení o absolvování rekvalifikačního programu.

Ředitelka NVF Miroslava Kopicová hovoří se Sophií Wiesswange z GŘ pro vzdělávání a kulturu Evropské komise na celostátní konferenci při slavnostním ukončení projektu 17. 6. 2008 v Praze

Vzhledem k těmto okolnostem projekt Kvalita v dalším profesním vzdělávání nemohl vytvořit jednotný systém. Cílem bylo spíše navrhnout systém, který dá podnět k postupnému organizačně-administrativnímu sjednocování stávajících požadavků na akreditační činnosti od podání žádosti až po sjednocení výstupů a zajištění kontrolního systému. Dále šlo o to, navrhnout taková opatření, která akreditace povýší na proces zajišťování kvality vzdělávacích programů v dalším profesním vzdělávání. V tomto smyslu navržený optimalizovaný systém své poslání splnil. Vytvořili jsme optimální akreditační systém, který může sloužit jako vzorový návrh při koncipování změn v současné legislativě v této oblasti, může být zdrojem inspirace pro další centrální orgány, které o akreditačních povinnostech uvažují, a může fungovat i jako názorově jednotící dokument. Výhodou řešení je, že se podařilo získat ke spolupráci pro projekt pověřené experty jednotlivých akreditujících ministerstev.

Partner projektu – KPMG – provedl benchmarkovou studii vybraných evropských zemí (Švýcarsko, Nizozemí, Rakousko, Belgie, Velká Británie a Severní Irsko). Z hlediska akreditačního stojí rozhodně za zmínku následující zjištění z této studie:

• v žádné ze sledovaných zemí neexistuje národní systém pro akreditaci vzdělávacích programů,
• ve většině zemí převládá názor, že certifi kace instituce je dostatečná záruka kvalitního vzdělávacího programu,
• všeobecně akreditování programů předchází akreditování institucí,
• akreditační činnosti neprovádí státní orgány, ale buď vládní nebo nezávislé instituce; tyto rovněž zajišťují zpětnou vazbu (inspekci, monitorování, revizi, kontrolu),
• akreditování programů je velmi často prováděno pouze pro státem uznávané kvalifi kace,
• podmínkou pro získání státních prostředků na vzdělávání je vždy certifi kace nebo akreditace instituce,
• akreditační řízení se provádí za úhradu a není levné,
• všeobecně se nedělá příliš velký rozdíl mezi pojmy akreditace, certifi kace, uznávání, udělení licence; ale vždy je tato činnost spojena s regulací kvality.