Vážení čtenáři,

V souvislosti se všemi debatami kolem rozšíření Evropské unie a úkoly, před kterými Evropa stojí, by mohl vzniknout dojem, že budoucnost je pro mladé, dravé, vzdělané, a tedy perspektivní. S jakýmsi ostychem je ticho o tom, že společnost se skládá - a stále víc - z lidí starších, z více než osmi milionů lidí žijících na venkově.

Kvalifikace lidí, kterým je dnes přes třicet let, byla získaná pro jinou strukturu pracovních míst, než máme a budeme mít. Naštěstí více než sedmdesát dva procent lidí má středoškolské vzdělání, ale jen něco přes dvanáct procent třicetiletých a starších lidí prošlo vysokoškolským studiem. To ambicím na vytvoření společnosti založené na znalostech, stačit nemůže. Podobně je tomu s jazyky, kterým jsme se učili, jsou ruština, u těch ještě starších němčina. Někteří sice měli příležitost se pár let ve škole učit anglicky, francouzsky nebo třeba italsky, ale odbornou terminologii se nenaučili, protože v cizích jazycích převážná většina lidí nepracovala.

Ti, kteří se nechopili příležitosti po roce 1989, nebo takovou příležitost prostě neměli, sledují s obavami změny v důchodovém systému. Představa odchodu do důchodu v třiašedesáti letech vyvolává u lidí, kterým je dnes přes čtyřicet let, otázky o tom, co budou dělat, zda vůbec najdou práci a v jakém podniku? Kdo je zaměstná, když už dnes jsou nejistí vedle mládeže, pro kterou je počítač stejnou samozřejmostí jako telefon a kteří alespoň jeden západní jazyk znají. A přesto je její nezaměstnanost vysoká. Ale nic není černobílé.

Že se vývoj nedá zastavit, že populace stárne nejen u nás, ale téměř v celé Evropě a že důchodová reforma je nutná, o tom není pochyb. Že člověk, který potřebuje splnit nároky na své pracovní uplatnění, se musí dále vzdělávat, je naprostá pravda. Jiná věc je, jak na to. Kde najít radu, peníze, čas a dobrou vzdělávací instituci, aby se lidé naučili to, co potřebují k získání práce? Jak zhodnotit to, co se už v průběhu života naučili? Příkladů toho, jak se s tímto problémem vyrovnávají naši evropští sousedé, je celá řada. I mezi kandidátskými zeměmi. Budují něco, čemu se říká systém vzdělávání dospělých, systém dalšího vzdělávání nebo dalšího profesního vzdělávání. V jeho rámci řeší otázky, jak nejlépe předvídat kvalifikační potřeby, co učit - jaké obory, ale i jaké předměty, jak učit dospělé lidi, aby znovu neztráceli čas tím, co už znají, jak zhodnotit i další znalosti a zkušenosti získané v průběhu života. Jak celou takovou soustavu uvést do pohybu a jak ji financovat a kdo má za tohle všechno nést zodpovědnost.

Takový systém budujeme i v naší zemi. Je to obtížný a někdy nesmyslně konfliktní proces. Probíhá boj o kompetence, i když by mělo jít spíše o konsensus a spolupráci, protože zaměstnanost a uplatnění občanů je věc příliš vážná. Je slibné, že se ustavuje Rada vlády pro lidské zdroje, ve které jsou zastoupeni zástupci těch, kteří mají zodpovědně ovlivňovat vývoj naší společnosti v této oblasti. Věřím, že tento orgán najde dost sil i invence k tomu, aby byl schopen s jasnou vizí systematicky pracovat na ohromném množství praktických řešení, doporučení, změn aj., které je třeba pro efektivní vzdělávání dospělých vykonat. Je to šance pro nás všechny, nesmíme dopustit, aby se tato Rada stala jen dalším formálním klubem, který by postupně usnul do nebytí. Taková šance by se nemusela dlouho opakovat.