• Editorial



• Co přinesly projekty zaměřené na hodnocení kvality sociálních služeb



• Odborné stáže profesních a výchovných poradců



• Leonardo na konferenci



• Národní observatoř mapuje vzdělávací a kvalifikační potřeby regionů

Co přinesly projekty zaměřené na hodnocení kvality sociálních služeb

Od roku 2000 spolupracuje Národní vzdělávací fond s Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) na vytvoření nástroje,který by měl umožnit zjišťovat a ovlivňovat kvalitu služeb v některých typech sociálních služeb a vytvořit metodický postup hodnocení kvality sociálních služeb, včetně organizačního zajištění.Realizovalo se a stále ještě probíhá několik projektů, které se této problematiky týkají.

Tato činnost vychází z myšlenek "Sociální konference 1999", pořádané MPSV a z navazujícího rámce reformy sociálních služeb, tak jak byla v tehdejší době vytyčena. Jako první byla projektovým týmem (ve složení vedoucí řešitelského týmu: PhDr. Irena Tomešová (NVF), vedoucí expert pro metodiku auditu: PhDr. Karel Kopřiva,CSc., expert pro ústavy pro klienty s mentálním postižením: Mgr. Milan Cháb, expert pro klienty s tělesným postižením: Mgr. Jiří Sobek, expert pro řízení ústavů sociální péče: PaedDr.J iří Miler, projektová asistentka: Mgr. Zora Fídlerová (NVF), odpovědná pracovnice MPSV: PhDr. Jaroslava Sýkorová) řešena "metodika hodnocení kvality služeb v ústavech přímo řízených MPSV". Metodika se již druhý rok využívá v terénu,především v rámci dotačního řízení MPSV pro rok 2001, a stala se základem k vypracování metodik pro další služby: chráněné bydlení, azylové domy a pro oblast intervenčních služeb – poradenství a pro MPSV právě vypracovávaný systém inspekcí v sociálních službách.

Východiska metodiky pro oblast ústavní péče

Významnými principy, na kterých je přístup k metodice hodnocení kvality služeb postaven, jsou:

• Sociální nezávislost a autonomie klienta,
• Respekt ke klientovi a jeho právům,
• Účast klienta na procesu rozhodování.

Hodnocení kvality sociálních služeb se uskutečňuje v době, kdy současně probíhá dlouhodobá práce na definici standardů sociálních služeb, která v současnosti vyvrcholila vypracováním a publikací tzv. "Registračních standardů". Zejména se respektuje členění charakteristik kvality na personální, provozní a procedurální.

Součástí projektu vytvoření metodiky hodnocení služeb v ústavech sociální péče bylo provedení hodnocení v 11 ústavech sociální péče, které tehdy byly přímo řízené MPSV. Závěrečná zpráva projektu z roku 2001 pak mimo jiné obsahuje některá důležitá zjištění, která jsou podrobněji uvedena níže.

Srovnání hodnocených ústavů s běžnou ústavní praxí v České republice

Porovnání může být nepochybně jen velmi hrubé, neboť poznání běžné praxe v ústavech je založeno na zkušenostech členů týmu s ústavy, s nimiž měli při různých příležitostech možnost se seznámit. S touto rezervou si troufá autorský tým v Závěrečné zprávě kromě dalších důležitých zjištění konstatovat, že

• hodnocené ústavy v průměru "běžnou praxi" převyšují především v materiálních podmínkách péče (pokoje o malém počtu lůžek, moderně rekonstruované budovy, moderní vybavení),
• na rozdíl od "běžné praxe" dále autoři pozorovali převážně korektní způsob oslovování uživatelů,
• režim většiny ústavů umožňoval poněkud větší svobodu při individuálním utváření programu všedního dne uživatelů,
• v některých ústavech pak byla patrná větší míra podpory v dílčích oblastech adaptačních dovedností (práce, nácvik dovedností sebeobsluhy).

Vcelku však lze konstatovat, že tyto snad zřejmé a případně jiné, méně jasné přednosti hodnocených ústavů vůči odhadované "běžné praxi" jsou nepochybně pouze kvantitativní povahy a neznamenají změnu kvalitativní. Stejně jako v převažující části ostatních ústavů i zde v podstatě přetrvává dřívější model ústavní péče charakterizovaný velkým důrazem na zdravotní péči, malým důrazem na podporu rozvoje a udržení adaptačních dovedností, izolací uživatelů ústavu od vnějšího světa, nerespektováním práv uživa- telů a centrálně řízeným, plošným (ne individualizovaným) poskytováním služeb.

Různá míra naplnění potřeb uživatelů s těžkým a lehkým postižením

Ve všech ústavech autoři zjišťovali, že potřeby uživatelů s těžkým postižením tělesným či mentálním jsou opomíjeny, zatímco potřeby uživatelů s postižením lehkým (nebo výjimečně nulovým)jsou uspokojovány často nadbytečně.

Uživatelé s těžkým postižením (zpravidla ležící, zejména s těžším mentálním postižením, resp.s demencí) nedostávali systematickou podporu v oblasti komunikace a žili tak v zásadě bez kontaktu. Už to samo dalekosáhle určovalo způsob poskytování služeb bez přihlédnutí k jejich potřebám a preferencím.

Uživatelé s relativně lehkým postižením, tj.ti, kteří byli schopni samostatného pohybu, byť i na vozíčku, a měli jen lehké či žádné mentální postižení, často (ne vždy) žili v ústavech spokojeným životem. Režim ústavu je zpravidla příliš neomezoval v individuálním utváření denního programu, protože mnoho úkonů sebeobsluhy zvládali sami, případně byli s to si domluvit časový posun, jaký potřebovali. Do obce se dostávali samostatně, protože nebyli odkázáni na doprovod. Pokud si našli zaměstnání mimo ústav anebo žili s partnerem, žili zhruba stejně svobodně jako lidé mimo ústav – s tím rozdílem, že byli ušetřeni některých domácích prací, které přebíral ústav, ač byli s to je vykonávat sami.

Uživatelé s těžkým postižením potřebují mnohem více služeb, než jaké dostávají. Uživatelé s lehkým postižením spotřebovávají více služeb než jejich postižení vyžaduje. Při způsobu financování sociálních, tedy i ústavních služeb, ve kterém bohužel dosud nedošlo k podstatnějším, tak dlouho očekávaným změnám, je pro ústav nutně výhodnější pečovat za stejný příspěvek od státu o uživatele s lehkým postižením než o toho, který vyžaduje intenzivní služby.

Potřeba systematického posuzování míry postižení uživatele a z něj vyplývajícího nároku na poskytované služby

Autoři zprávy soudí, že je nezbytné přistoupit k důsledné individualizaci služeb, která by se opírala o důkladnou diagnostiku druhu a míry postižení u jednotlivých uživatelů, zaměřenou na stanovení nároku na potřebné služby. Bez těchto informací nelze kvalitu poskytovaných služeb hodnotit.

Dále soudí, že diagnostika postižení se v žádném případě nemůže omezovat na stanovení IQ či lékařské diagnózy stavu podmiňujícího tělesné postižení, nýbrž že musí zahrnovat posouzení kompetence v hlavních oblastech adaptace.

Úkol odpovědné, kvalifikované a úplné diagnózy postižení svým dopadem přesahuje oblast sociálních služeb a zasahuje např. i do způsobu posuzování způsobilosti k právním úkonům. Rovněž na základě zkušeností z tehdy provedeného hodnocení se autoři domnívají, že diagnostikou míry postižení by neměly být pověřovány samy ústavy. Diagnostika provedená ústavem slouží – podle zjištění – zájmům ústavu, nikoliv zájmům posuzovaného uživatele (ústav např.iniciuje osvobození od školní docházky,aby poté uživatele zařadil do vlastního systému vzdělávání).

Potřeba redefinovat poslání ústavů

• poskytovat služby na základě rutinního posuzování postižení tak, jak se promítá do oblastí adaptačních dovedností, a definovat služby, na jejichž uhrazení má uživatel na základě svého postižení nárok,
• rozšířit poslání ústavů o úkoly vztahující se k začlenění do obce (programy přechodu do obce, podpora zaměstnání na otevřeném trhu práce),
• rozšířit poslání ústavů o hájení práv a zájmů uživatele a plnění tohoto úkolu pravidelně kontrolovat,
• rozšířit spektrum poskytovaných služeb i o mimoústavní služby a dát tak ústavům možnost, aby se přeměnily v regionální centra služeb pokrývajících i podporu uživatelů žijících v obci (aspoň těm ústavům, kde takovou vizi dokáží formulovat – a takové ústavy se ve zmíněném hodnocení vyskytly),
• právně definovat formu kvazipěstounské péče v ekonomicky relativně samostatně fungujících jednotkách ústavu (domácnostech), které by pomohly řešit jednoduše a rychle závažný problém umístění dětí z důvodů tzv.sociálních.