Vážení čtenáři,

dlouho jsme o tom hovořili, těšili jsme se, trochu i obávali, byli zvědaví... A stalo se. Jsme členskou zemí Evropské unie. Otázky, zda to bude výhodné, jestli jsou přístupové smlouvy dobré, zvažování a představy - to vše je nyní bezpředmětné. Evropské problémy jsou našimi problémy, evropský úspěch naším úspěchem. Nemá smysl se ptát, jestli své povinnosti zvládneme, musíme je zvládnout.

Pro práci v oblasti naší působnosti to znamená účasat na lisabonské výzvě, sdílení společné strategie zaměstnanosti a také vlastní podíl na naplňování jejích cílů, zejména zvýšení a zkvalitnění investic do lidského kapitálu a strategie celoživotního učení. Jak si stojíme vůči ostatním členským státům na poli odborného vzdělávání, jeho pružnosti a efektivnosti, v oblasti aktualizace znalostí a kompetencí, sociálního začleňování, podpoře podnikání, inovací ve vzdělávání a učení a nakolik vzdělávání koresponduje s potřebami trhu práce, to bude zřejmé nejpozději v prosinci na konferenci ministrů v Maastrichtu. Nejvyšší představitelé EU budou hodnotit naplňování lisabonských cílů a přínos odborného vzdělávání na dosažených výsledcích.

Už dnes je ale zřejmé, že ambiciózní cíle se nedaří naplňovat tak, jak se evropská patnáctka dohodla v roce 2000 a letech následných. Podíl výdajů na vzdělávání ve vazbě na HDP má klesající trend a ani další kvantifikované cíle nejsou uspokojivě plněny. Přesto považuji stanovení těchto cílů za správně, alespoň existuje jasná koncepce a směr k její realizaci.

Lisabonské výzvy, budoucnost Evropy, znalostní společnost, kvalita, inovace - to jsou pojmy skloňované na významných konferencích, odborných i politických fórech dnešní Evropy. Když ale sleduji ten mnohdy až nepřehledný pohyb, neustálé rozpracovávání cílů, kritérií a indikátorů a pak skutečné výsledky, domnívám se, že někde v realizaci správných záměrů je chyba.

Především se nedaří propojování jednotlivých politik, a tím se často uzavírá řešení konkrétních problémů mezi subjekty, které k tomu ani nejsou kompetentní. Téma lidské zdroje je průřezové, týká se mnoha partnerů, ale to neznamená, že daný úkol může řešit kterýkoliv z nich. K tomu je nutné, aby se z klíčových partnerů - zaměstnavatelů, odborů, komor, jednotlivých ministerstev, výzkumných ústavů, vysokých škol, agentur, krajských a dalších institucí vytvářela seskupení podle povahy problému. Takovému pružnému procesu často mohou bránit formální důvody a myslím, že toto je hlavní problém evropské platformy. Naopak u nás, díky Radě vlády pro rozvoj lidských zdrojů, takový mechanismus máme. Je už možné pravidelně a systematicky domluvit společný postup, najít optimální cestu i podporu.

Problém našeho prostředí spočívá v úrovni práce jednotlivých institucí. Jakoby kvůli nedostatku autorit, nároků na kvalitu práce a ztrátě zodpovědnosti je přáce řady organizací veřejného sektoru povrchní, postrádá jasné definování priorit, opřených o kvalitní analýzy a následné zadání úkolů s jasnými termíny a nositeli. Vím, že práce ve veřejné správě je považována za nepříliš finančně atraktivní. Spočívá v ní ale obrovská moc nad fungováním a budoucností této země. A také naše postavení ve společné Evropě. Je nejvyšší čas přestat vysílat na jednání v Bruselu "nezkušené děti" jenom proto, že jsou jazykově vybaveny, je nejvyšší čas hodnotit práci, je nejvyšší čas brát věci vážně.

Vážení čtenáři, dovolte mi v tomto prvním evropském měsíci popřát vám šťastné vykročení a mnoho nových využitých šancí.