Vážení čtenáři,

S mírným odstupem jsme připravili další číslo Pro Futura, abychom vás jednak pozdravili po slunném létě a jednak informovali o novinkách. Za zásadní úspěch jednoznačně považuji ustavení Rady vlády pro rozvoj lidských zdrojů. Z některých rozpačitých informací, které proběhly tiskem po jejím schválení, by se mohlo zdát, že její poslání není moc jasné. Ale vy všichni, kteří znáte naši Strategii pro rozvoj lidských zdrojů, a vy, kteří se přímo podílíte na realizaci jejích doporučení, dobře víte, že vznik Rady završuje rozhodující stupeň při budování systému rozvoje lidských zdrojů u nás, že jde o nejvyšší orgán ČR zabývající se průřezovými otázkami této oblasti. Jde o problematiku širokou, na níž se podílí celá řada významných partnerů - ústřední orgány státní správy, územní samosprávy, zaměstnavatelé, odborové svazy, akademická obec a mnoho dalších institucí i jednotlivců. Není asi třeba znovu připomínat, že u nás dosud neexistoval orgán, který by se systematicky, dlouhodobě a ve vzájemné spolupráci rozhodujících aktérů rozvoji lidských zdrojů věnoval v celé jeho šíři a také ve vazbě na politiku hospodářskou, průmyslovou, vzdělávací a sociální a na politiku zaměstnanosti, a který by inicioval a prosazoval změny v praxi. I dobré koncepční materiály, které vznikly, zůstaly většinou v teoretické podobě a jejich doporučení se nedostala do života.

Tentokrát jsme zvolili větší rozsah Pro Futura, abychom vám mohli zprostředkovat zajímavý referát pana Franka Coffielda, profesora university v Newcastlu. Tento příspěvek přednesl letos v červnu v Soluni jako jeden z klíčových řečníků na evropské konferenci pořádané společně Evropskou komisí a Cedefopem k hledání dalších kroků pro realizaci lisabonské strategie v oblasti vzdělávání. Jeho vystoupení, které on sám označil za provokující, ukazuje, že názor na mnohá témata vzdělávací politiky se teprve rodí. A to nejen u nás, ale i v Británii, která již tolik investovala do vzdělání a kvalifikace, a také na evropské úrovni. Odborníci dnes hledají způsob naplnění náročných, ambiciózních cílů lisabonské strategie. Je to obtížný proces a ukazuje se, jak snadno lze upadnout do klišé a mýtů. Profesor Coffield otevírá znovu některá základní témata, aby připomněl, že v návalu euforie nové ekonomiky a e-learning apod., nemůžeme opominout skutečnost, že naše vzdělávání stále stojí a bude stát na učiteli, že smysl učení je hlubší než jen ekonomický úspěch jedince. Musím podotknout, že v záplavě mnoha vystoupení s moderní terminologií, zapůsobil jeho projev na posluchače stejně, jako když ráno vyskočíte z postele a otevřete okno do svěžího rána.

Některé myšlenky z referátu profesora Coffielda jsou aktuální pro naši situaci. I my máme tendenci si věci ulehčovat. Mnohá témata řešíme jen povrchně, nejdeme do podstaty věcí a pak se neřešené problémy vlečou a kupí. Nedostatek odborné fundovanosti vede ke kopírování - často i špatnému - vzorů , které se pochopitelně liší. Nám ale nezbývá, než pracovat na našich problémech solidně, posoudit naši konkrétní situaci a zkušenostmi ostatních se jen inspirovat. Jsme to my, kdo musí rozhodnout, kdy se podřídit trendům nové ekonomiky, když se zároveň jasně ukazuje, že trh práce ještě stále potřebuje spíše tradiční profese. Riskneme, že větší množství vysokoškolsky vzdělaných lidí "vyprovokuje" vznik většího množství kvalifikačně náročných pracovních míst? Nebo budeme jen čekat, jestli se to nějak vyvine samo? Najdeme sílu místo pláče nad nedostatkem peněz ve školství zracionalizovat náklady? Když přešla velká zodpovědnost na kraje, není čas zredukovat počty úředníků na státní úrovni? Klesá-li počet dětí, počet škol na to musí reagovat. Má jít ale o řízený proces, který bude znamenat, že nejlepší učitelé zůstanou na školách a odbornost ostatních vzdělaných a zodpovědných lidí, kterých je mezi učiteli podle mého názoru mnohem víc, než ve většině jiných profesí, bude využita prostřednictvím dobře vyargumentovaných programů. Je čas, podřídit financování vysokých škol výsledkům jejich pedagogické a vědecké činnosti. Rezerv je hodně. Máme své problémy, které musíme řešit, při tom ovšem musíme zároveň obstát při snaze Evropy o hospodářskou prosperitu.