• Editorial



• Zkušenosti a inspirace z projektů PALMIF



• Rozvoj lidských zdrojů: s anketou do krajů



• Základ nové generace projektů programu Leonardo



• Jak si lépe porozumět a chápat jiné kultury

Editorial

Vážení čtenáři,

Evropská komise pokárala začátkem ledna členské státy za váhání s reformami nezbytnými pro snižování rozdílu mezi Evropou a bohatšími Spojenými státy americkými. Plnění ambiciózních desetiletých cílů formulovaných v závěrech lisabonského summitu v březnu roku 2000 - zvýšit zaměstnanost, rozvinout vzdělanost, výzkum a inovace, odstranit bariéry podnikání - jsou tak ohrožovány. Přitom je si EU vědoma, že vstup nových zemí bude znamenat další oslabení konkurenční pozice Evropy. Je povinností nových zemí podílet se na prorůstové politice EU a plnit přijaté závazky, ostatně i k vlastnímu prospěchu. V tomto smyslu Unie naléhá i na Českou republiku.

Co se od nás očekává? Vlastně jen naplnit to, o čem ve většině naší společnosti panuje shoda: rozumně a racionálně posoudit možnosti naší malé země uprostřed Evropy obstát v ostré mezinárodní konkurenci. Zvážit své zdroje a optimálně je využít. Koordinovat jednotlivé politiky ke společným cílům, podporovat dobré myšlenky a stavět na nich.

Závěry Evropské rady v Lisabonu byly formulovány v roce 2000, ve stejném roce, kdy jsme připravili Strategii rozvoje lidských zdrojů pro Českou republiku. Jak velmi se výzvy a jejich cesty řešení v těchto dvou dokumentech potkaly, ukazuje zároveň, kolik času jsme zbytečně ztratili tím, že jsme nezačali dost rychle s realizací.

Jen připomínám klíčové cíle pro rozvoj lidských zdrojů, stanovené ve Strategii:

• Nastolit celoživotní učení jako běžnou praxi
• Připravit české lidské zdroje na výzvy, které přináší informační a znalostní společnost, globální ekonomika a blížící se členství v Evropské unii
• Zvýšit mezinárodní konkurenceschopnost České republiky a její přitažlivost pro investory
• Zvýšit zaměstnatelnost pracovních sil a tím pozitivně ovlivnit zaměstnanost
• Zlepšit využívání omezených zdrojů a mobilizaci nutných prostředků pro vzdělávání a rozvoj lidských zdrojů.

Ještě stále je v určitých kruzích Strategie zpochybňována, zejména se znovu otvírá její vymezení vůči Bílé knize MŠMT a podobně. Jde patrně o zástupnou účelovou argumentaci, poněvadž současný vývoj ke znalostní společnosti dává Strategii za pravdu v navrhovaných směrech i v opatřeních. Strategie je o průřezovém tématu lidské zdroje a není nahraditelná jakoukoli jedinou sektorovou politikou ani sektorové politiky nesupluje. Průmyslová politika je pochopitelně širší, než jen výchova techniků a příprava lidí k podnikání, stejně jako posláním školství není jen zaměstnatelnost absolventů škol. Strategie svébytnost těchto politik nepopírá. Její hodnota je právě v tom, že spojuje to, co je v nich společné - celoživotní rozvoj člověka k řadě cílů, které je třeba během života naplnit.

Jsme lidé a máme své schopnosti a motivy, máme právo na vlastní názor. Ale máme povinnost respektovat tak široký konsenzus v odborné veřejnosti, jaký panuje kolem názorů obsažených ve Strategii. Zpochybňování průkazných a nutných kroků, které je potřebné udělat, považuji za nemorální.