č. 2/duben 2006

OBSAH

PDF verze 

ARCHÍV STARŠÍCH ČÍSEL

Formela Teoprax

Koncem ledna jsem se zúčastnila školení s trochu podivným názvem – Formela Teoprax, Teorie a praxe neformálního vzdělávání. Školení bylo určeno pro pracovníky s mládeží, ať už ze ziskového nebo neziskového sektoru, žadatele a účastníky programu Mládež a pro všechny, kteří chtěli získat nové impulsy pro práci s mládeží (alespoň tak to stálo v pozvánce). To je něco pro mě, řekla jsem si. Zjistím konečně, co to vlastně to neformální vzdělávání je a získám brožurku, která bude plná energizerů * a metod neformálního vzdělávání! Nedávno jsem měla přednášku na škole a myslím si, že jsem mladé lidi, kterým jsem přednášela, moc nezaujala. Tak proč nejet na školení, kde získám nové nápady a tipy, jak zaujmout skupinu! Ale co když tam budou hrozní lidé, s kterými si nebudu mít co říct? A budu muset s nimi strávit celé čtyři dny v jednom penzionu. A co školitelé? Co když to budou nafoukaní protivové, co všechno vědí a znají? Brrr.

Nakonec jsem ale odhodila všechny negativní představy a vyplnila přihlášku. A už jedu vlakem do Chocně a s ostatními účastníky pak tranzitem do penzionu. Vítá nás koordinátora školení Eva a taháme si krabičku plastelíny, na které je napsáno číslo pokoje. Hmm, že by první metoda, jak rozřazovat účastníky?

Okolo čtvrté odpoledne je už většina účastníků na místě (celkem nás bude 21) a program může začít. Nejprve se nám představí školitelé Jolana, Monika a Honza, a pak přichází na řadu účastníci. Hrajeme hry na zapamatování našich jmen (např. seřadit se podle abecedy bez mluvení – všichni gestikulují rukama i nohama a ukazují písmenka svého jména a snaží se vyluštit, jakže se to jmenuje ten kluk). Poté stojíme v kruhu a snažíme se vyseknout poklonu kolegovi po levé ruce. Někomu to může přijít celkem těžké, protože říkejte něco hezkého někomu, koho znáte sotva pár minut a kdo vám nemusí být zrovna sympatický. Většinou se jedná o lichotky typu: moc hezký svetr; vypadá to, že s tebou bude sranda; zajímavé brýle,... (Byla to opravdu velká změna, když jsme se na konci školení loučili a opět jsme lichotili té samé osobě. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc se můžou lidé během čtyř dnů dobře poznat a stát se kamarády.)

Už musíme ale běžet na večeři a poté pokračuje program skoro do půl jedenácté. Většina účastníků je po dlouhé cestě unavená, ale školitelé mají pro náš připravenou další aktivitku – ve skupinách po dvou si taháme otázku. My máme "Vadí ti, když ostatní chodí pozdě na schůzku?", a ptáme se ostatních na jejich názor. Ostatní mají otázky typu: "Vadí ti, když ti někdo skáče do řeči?" "Vadí ti zvonící mobil při jednání?"... Při vyhodnocování nám to všem dojde – vždyť to jsou pravidla slušného chování! Aha, další metoda, která se může hodit třeba při výměnách mládeže. Mladí lidé si sami odsouhlasí, co jim vadí a co ne a vytvoří si tak vlastní pravidla.

Poslední aktivita večera je modelování. Jak byste vymodelovali "očekávání ze školení"? Já jsem se pokusila vysochat literární spojení "těhotná událostmi". Výtvory ostatních byly různé – od semaforu až po perličkovou masáž. Ale teď už rychle do postele, abychom byli připravení a svěží na zítřek. Nebo že bychom si ještě zašli před spaním zaplavat do bazénu? Nebo si dát jen tak na chvíli vířivku?

Hned ráno si zahrajeme energizér Molekuly (podle počtu úderu bubnu se atomy, tedy my, shlukují do atomů, tedy do skupin) a poté nám Monika vysvětlí teorie učení a dohodneme se na základních pojmech. Teď přichází skvělá aktivita – rozdělili jsme se do tří skupin a moje skupina hraje hru, kterou jsem si pro sebe pojmenovala Slepí & Němí. První polovina dostane šátek přes oči, aby neviděla, a chytne se za ruku s němými, kteří vedou celou skupinu po vyznačené trase přes překážky k pokladu. Němí samozřejmě nemůžou mluvit a nemohou upozornit slepé na hrozící nebezpečí (židle, schody, činky v posilovně, personál penzionu apod.), takže celá skupina se musí nějak domluvit, aby splnila úkol a ve vymezeném čase našla poklad. Na zpáteční cestě se role obrátily, aby si každý účastník mohl prožít obě situace – nevidět a nemluvit. Po skončení hry jsme ji zhodnotili. Někdo měl ze začátku problémy spolehnout se na cizí osobu, která ho vedla. Někdo měl naopak problémy s tím, že nemohl mluvit a nevěděl, jak upozornit ostatní na nebezpečí.

Když jsme se vrátili zpátky do zasedací místnosti, zjistili jsme, že další skupina si hrála na školu. Jejich paní učitelka, která na ně byla mimochodem velmi přísná, jim odpřednášela program Mládež a poté s nimi psala test a zkoušela je. Za odměnu si pak mohli zazpívat na konci hodiny písničku. Třetí skupina si jen tak povídala, nikdo jejich diskuzi neřídil, ale přesto se dozvěděli o sobě a svých organizacích zajímavé informace. Jen si tak povídali u kávy a něco nového zjistili. Jistě jste už i vy poznali, že naše skupiny představovaly tři typy vzdělávání – neformální, formální a informální.

Ráda bych vám vyprávěla, jak probíhalo celé školení. Ale to by byla škoda, protože Česká národní agentura chystá stejné školení na podzim a tak vám předem nechci prozradit, co všechno vás čeká. Pokud tedy máte zájem se tohoto nebo podobného školení zúčastnit, sledujte stránky www.youth.cz, sekci Školení a semináře.

* zahřívací aktivity na probuzení, rozveselení, uvolnění nebo seznámení účastníků