č. 3/ červenec 2005

OBSAH

PDF verze 

ARCHÍV STARŠÍCH ČÍSEL

Vive la France!

Od těch, kteří zrovna přijeli a od nichž jsme s ostatními dychtivě sbírali informace a rady, se všechno zdálo být bez problémů. Vypadalo to, že jet na stáž do ciziny je měsíce dlouhá zábava, kde vám všichni vycházejí vstříc. V euforii z nedávno přiděleného místa na roční studijní pobyt v zahraničí jsme téměř všichni pozapomínali na to, že po bitvě je každý generál a že přirozená věc je pamatovat si jen ty dobré okamžiky. Neuvědomovala jsem si proto svoje chabé znalosti francouzštiny, neměla jsem snahu využít prázdniny ke zlepšení, spoléhala jsem na angličtinu. Teď už se svojí tehdejší naivitě můžu jenom usmát.

Vzdělávací program Evropské unie Socrates nabízí vzdělávání formou projektové spolupráce škol a dalších vzdělávacích institucí. Kromě jiného umožňuje vysokoškolským studentům, aby část studia absolvovali na vybrané zahraniční vysoké škole. Naše poměrně malá Ekonomická fakulta Západočeské univerzity v Plzni měla zrovna minulý rok tu výhodu, že nabídla studentům větší počet míst do Francie, než o jaký byl zájem. Proto se rozhodli přihlásit i tací, kteří věděli, že by jindy a jinde se svými znalostmi u výběrových konkurzů neprošli. Hotovo. Přiklepnuto. V září odjíždím na Institut politických studií v Toulouse. Dopředu pečlivě prozkoumávám webové stránky školy i města, pořád si neuvědomuji, že jim vlastně skoro nerozumím a přepínám na English version. Od katedry zahraničních vztahů dostávám přiděleno 380 euro na měsíc. Je to o sedmdesát méně než dostali studenti loňský rok, chvíli počítám, jestli mi budou stačit, ale nemá to cenu, nejde odhadnout, jak drahý život tam povedu.

Toulouse je přezdíváno druhé univerzitní město Francie. Právem. Po začátku školního roku vás desítky mladých studentů shazují z chodníků, v menzách, knihovnách a počítačových studovnách je přecpáno. Oči mi přecházejí, co jsou moji noví spolužáci zač. Nejde to říci o každé škole, ale na některých jsou bílí Francouzi v menšině. Arabky v hábitech si zakrývají šátky hlavu a skoro se vám nepodívají do očí. Zato jejich mužské protějšky si můžou za cizinkami hlavu ukroutit a často zapomínají zavřít pusu. Černošky, z nichž skoro žádná nemá svoje vlastní vlasy. S pobavením nenápadně zkoumáme, jakým mechanismem mají ty paruky připevněné k hlavě. Vypadá to na suchý zip, ale nechce se nám tomu věřit. Z dálky ovšem vypadají jako filmové hvězdy, které právě odešly od vizážisty. Ani vlásek se nepohne. Když si ale představím, co se z nich vyloupne bez paruk, přechází mě veškerá závist. Potomci přistěhovalců z bývalých francouzských kolonií v severní Africe. No a pak samozřejmě sorta lidí, kteří jsou všichni na jedné lodi, a totiž "erasmáci". Na našem institutu se nás sešlo sedmdesát. Zastoupen byl téměř každý evropský stát, dominovali Němci a Italové. Všichni vlastně nebyli od Erasmu. Jako exchange students nás doplňovalo patnáct Číňanů, tři Kanaďané, Američanka, Kolumbijec, Uzbekistánka, Korejec a Japonec. Šikmoočky jsme měli všichni rádi, ale nikdo si nedokázal pořádně zapamatovat jejich jména, pro mě byl úspěch je vůbec rozeznat, když prošli kolem. V autobuse do Francie jsem náhodou poznala Katku, právničku z plzeňské fakulty, která měla namířeno na stejnou školu. První den školy nás Čechy doplnil ještě další právník z Plzně Jarda.

Ubytovala jsem se na koleji vzdálené ani ne pět minut od školy. Hned v kanceláři jsem pochopila, že je něco špatně. Proboha! Jakou řečí to mluví! Matně jsem si vzpomněla na svoje přesvědčení, že jsou Francouzi sběhlí v angličtině. Možná, že někde jinde ano, ale tady rozhodně ne. Úplně špatně a jako tatar jsem ze sebe po jejich vysoukala, co bych ráda, naštěstí paní pochopila, co před ní stojí za génia. Vyfasovala jsem klíče od mého jednolůžáku, společných sprch a záchodů. I úroveň studentských kolejí mě překvapila. Do člověka ve škole lámou rovnici, že čím víc na západ, tím kvalita životní úrovně roste. Tady jsem tedy zažila tu výjimku potvrzující pravidlo. Spíš než plesnivé sprchy na chodbě společně s klukama a nepřítomnost kuchyňky mi vadila nedostupnost internetu. Ve škole bylo věčně obsazeno a navíc nás limitovali osmdesáti hodinami přístupu na počítače za rok. Shodli jsme se, že nám to vydrží tak dva měsíce. Museli jsme se hodně omezovat, abychom vystačili.

První tři týdny pro nás erasmáky začaly úvodními kurzy francouzštiny, francouzských institucí a místní historie. A také zařizováním formalit a bankovních účtů. Tloukla jsem se do hlavy, jak jsem si mohla myslet že mi k něčemu bude angličtina. Vytáčela mě jejich pověstná byrokracie a dezorganizovanost. Byla jsem zoufalá, že nikomu nerozumím. Nestíhala jsem při hodinách. Naštěstí stejně trpělo i pár ostatních. A ještě větší štěstí bylo, že se vždycky našla nějaká dobrá erasmácká duše, která povzbudila, pomohla, půjčila poznámky a poradila. Hned byl svět jasnější, zašlo se na oběd a vykřičeli jsme se ze všech křivd, které nám Francouzi připravují. Utvořily se větší či menší skupinky, podle toho, jak si kdo s kým padl do oka. Ale vcelku jsme my cizinci táhli za jeden provaz. Pořádaly se pikniky, večírky, chodilo se sportovat. Další změna nastala s oficiálním začátkem školního roku a společnými předměty s Francouzi. Už se na nás nebral ohled jako na cizince. Ještě víc jsme nerozuměli a začali první myšlenky na konec semestru a beznaděj, že u zkoušek nemůžeme uspět. Znovu a znovu některé z nás přepadaly myšlenky, jak jsme se sem mohli vydat s tak malou znalostí jazyka a jestli to nějakým způsobem půjde překonat. Byla tu cítit i určitá bariéra mezi námi a francouzskými studenty. Až na čestné výjimky, kterým se nesmí křivdit, o nás zvláštní zájem neprojevovali. Pokud jsme my nepřišli za nimi, oni sami se nijak zvlášť nesnažili. K pozitivním okamžikům patřila studentská asociace, která se zabývala námi cizinci. Pořádala večírky v barech, filmová odpoledne, informovala nás o významných kulturních akcích ve městě, doporučovala účast na odborných debatách o aktuálně diskutovaných politických tématech pořádaných společně s fakultami práv a sociálních věd. Tam jsme zažili, jak "v míru" rokuje francouzská inteligence. Nekonečné hádky, slovíčkaření, žádný respekt k názoru druhého, skákání do řeči, odbíhání od tématu, vlastně nikdy nic pořádně nevyřešili. A nakonec se cirkus rozpustil podáním si ruky a pokračováním u jiného stolu se skleničkou vína.

Zkoušky se u nás odehrály v jeden týden. Pro někoho to znamenalo třeba i tři v jednom dni. Nejhorší pro mě bylo pochopit jejich systém. Vše se odehrávalo formou písemných disertací, práce musela mít přesně danou strukturu, kterou Francouzi bravurně ovládají, ale nám je cizí. Pro někoho dopadly dobře, pro někoho ne, ale vždycky nás uklidňovalo jejich úsloví "hlavně, že je hotovo".

Většině z nás se odjíždělo špatně. Přes všechny nesnáze se nám žilo krásně a mezi některými z nás vznikla opravdu silná přátelská pouta. A přitom je jasné, že už se s většinou nikdy neuvidíme. A co mi stáž dala? Z nenáviděné francouzštiny se stala milovaná. Chvíli jsem studovala politologii, což by mě tady ani nenapadlo. Mám přehled o evropských institucích, o situaci a vztazích ve světě. Teď už jsem také ten generál po bitvě, a proto říkám, jeďte! Jeďte poznat kus jiné země, zanadávat si na cizí mentalitu, abyste ji vzápětí mohli obdivovat a říct, že jí o trochu víc rozumíte.