Vážení čtenáři,

v tomto předvánočním čase a s nadcházejícím koncem roku se nemohu vyhnout krátkému zamyšlení.

Je patnáct let po změně režimu, jsme zemí Evropské unie. Už dávno víme, že náš revoluční samet zaručil měkký dopad především těm, kdo měli dopadnout hodně tvrdě a že dělení státního majetku skončilo podle toho. Naštěstí jsme i přesto poměrně bohatou zemí, dobře situovanou v centru Evropy, i když to dlouhá léta znamenalo být ve sféře zájmu mezi mocnostmi. Pomalu se vzpamatováváme do evropanství. Nejsme žádnými privilegovanými miláčky Evropské unie (ale kdo je?), evropské instituce nás považují za poněkud nafoukané, nekultivované a na jednáních málo připravené. To je nejspíš pravda. Reprezentují nás lidé málo kompetentní nebo mladí, jimž chybí zkušenost, kterou jim nikdo nepředává.

Zkušenost překvapivě chybí stále. Život se kolem nás rychle mění a mnoho ze zkušenosti mé generace už není relevantní. Aktuální je jen to, na čem jsme nepřestali pracovat. Mladá generace pochopitelně zkušenosti nemá. Přitom ti nejlepší podvědomě hledají osobnosti, vedle kterých by mohli dále růst. Těch je však na vysokých školách, ve výzkumných ústavech i na ministerstvech stále málo. Jak z téhle pasti?

Má dcera mi nedávno řekla: "Cítíme, že se nemáme o mnoha věcech s kým poradit. Ani to, že někdo byl v zahraničí, často neznamená, že by věcem rozuměl, vždyť kdo tam jezdil? Mladí se ale učí rychle a hodně si jich za těch patnáct let už sáhlo na realitu. Takže tu mezeru prostě musíme překonat spoluprací mezi generacemi."

Zaskočila mne tím, jak jasně problém pojmenovala. Má pravdu. A ta pravda je ještě hlubší. Netýká se jen pracovního života. Spolupráce generací - jak pěkně to zní od mladého člověka v době stárnutí populace.

Mladí lidé, naše děti, dobře vnímají naše počínání. Jsou inteligentní a stále vzdělanější, musejí se vyrovnat se všemi výzvami, jimiž popisujeme globalizovaný svět. Jsou naší budoucností, dávají smysl našemu počínání a je naší povinností jim pomáhat. Oni byli jasem listopadové revoluce. Pro ně i kvůli nim nemůžeme stále kývat na sametové kompromisy, tolerovat estébáky ve veřejných funkcích, nevidět korupci...

Potřebujeme přijmout určité normy občanské čestnosti. Naši generaci účtování s minulostí ještě čeká a jestli své děti dobře vychováváme, nastaví nám zrcadlo ony samy. A jeden vzor jim ještě dlužíme. Máme jim ukázat cestu k oné generační spolupráci, statečnost i lidský soucit. Jak prosté jsou staré známé pravdy: "...až se Tobě třásti bude ruka..."

Přeji vám krásné Vánoce naplněné lidskou vřelostí a láskou vašich blízkých.