Kap. 4 ČINNOSTI VEŘEJNÉ SPRÁVY

Dosud se u nás málo bere v úvahu, že posun od ideologizované a politikářské k věcně podložené politice klade zvýšené nároky na strategické rozhodování a řízení. Zde má být těžiště práce ústřední státní správy. Dokumenty jí tuto úlohu přisuzují a dávají ji do souvislosti s opatřeními k odbourání operativy na této úrovni. Uvádí se počet správních rozhodnutí ústředních orgánů, jdoucí do milionů ročně. Bez bližšího rozboru však má globální údaj malou vypovídací hodnotu o skutečné zatíženosti ministerstev. Lze se domnívat, že tento údaj zahrnuje i rozhodnutí generovaná s jistou dávkou automatizace s využitím informačních systémů specializovanými institucemi, jako jsou rozhodnutí o důchodech. Nelze také očekávat, že samotným uvolněním úřadů od operativy ”naskočí” koncepční funkce automaticky.

V rámci “pragmatického” přístupu se často zpochybňuje praktický význam koncepčního přístupu a vyjasňování podstaty věci. Vize, strategické rozhodování, ba i demokratické instituce a principy jsou někdy vnímány jako pouhá frazeologie bez praktických konsekvencí nebo dokonce zatěžující odborný-prakticistický chod správy. Souvislost s profanací někdejšího způsobu plánování a socialistické quasi-demokracie je zřejmá (pro jistotu se teď např. mluví o participaci namísto dřívější účasti na správě).

Tato skutečnost se projevuje ve vedení správy bez jasné orientace, “podle citu” celkem nahodile umístěných úředníků a v neúměrném zjednodušování problémů. Přidáme-li z psychologie známý halo-efekt a účinky stále opakovaných pravd v málo informovaném prostředí, není divu, že se ve vyjádřeních úředníků, ale i veřejnosti a politiků utvrzují postoje a názory, které svědčí o nepochopení smyslu věci a povrchním hodnocení. Důraz se pak klade spíše na to, aby samospráva nezasahovala do úřadování než primárně na hledání cest k plnému uplatnění úlohy, pravomoci, ale zároveň i odpovědnosti samosprávy a jejích volených představitelů.

Dokladem toho může být i určitá bezradnost s úlohou veřejné správy jako veřejné služby. Dosud všechny reformní materiály tuto tezi deklarují , aniž interpretují důsledky a navrhují příslušná opatření.

Výzkum procesu formování a realizace veřejné politiky v ČR (1995, 1996) identifikoval mj.i následující slabiny ve fungování státní správy:

Nedostatek času, soustředění, legislativních a intelektuálních kapacit státního aparátu k řešení zásadních koncepčních otázek veřejné správy.

Nedostatek relevantních analytických informací, potřebných pro efektivní legislativní proces a k alokaci finančních zdrojů tak, aby byly podpořeny slibné inovace a rozvoj. Různé hypotézy a náměty ve veřejné správě a jednotlivých sektorech nebyly integrovány do ucelené vize ani konzistentních dlouhodobých provázaných programů. Formulované koncepty zůstaly v obecné úrovni, jsou spíše průměty politicko-filosofických názorů nebo dokonce předsudků.

Výrazný nepoměr mezi potřebou posílit strategickou dimenzi rozhodování a řízení v ČR v porovnání s praxí v mnoha zemích světa a doporučeními renomovaných světových odborníků a institucí lze odstranit jen vytvořením příslušných systémových institucionálních a personálních předpokladů. Nezbytná je především změna politických a úřednických postojů, aby se upustilo od dosavadních improvizací, vytvořily potřebné databáze , profesionální základna a přestalo se spoléhat pouze na rutinní zkušenost. Zanedbáním této oblasti se vláda sama připravuje o servis, který běžně ve světě využívá k zajištění svého úspěchu.

4.2 Legislativa

Státní správa má ve skutečnosti rozhodující význam nejen v aplikaci a celkovém uskutečňování práva, ale ekonomickými, technickými a jinými speciálními odbornostmi a svým legislativně právním a legislativně technickým vybavením je určena plnit též podstatnou úlohu v tvorbě práva. Naléhavé potřeby zajištění demokratického systému, záruk práv a svobod občanů a vytvoření právního rámce pro svobodné podnikání a fungování tržní ekonomiky vyvolaly po listopadu 1989 rozsáhlou avšak hektickou legislativní činnost. Ta byla vystupňována nezbytným úkolem realizovat Ústavu ČR a v současném i dalším vývoji dalekosáhlým úkolem harmonizovat český právní řád s právem EU.

Tento vývoj vedl v uplynulých letech k rozsáhlému kvantitativnímu nárůstu právních předpisů, jejich časté novelizace vedly k nepřehlednosti právního řádu, oslabení regulativní funkce práva, k nestabilitě práva a tím i oslabení právní jistoty. Tento stav je oprávněně kritizován občany, veřejností i podnikateli.

Poměr vydaných zákonů k novelizacím zákonů (tj. zákonů, jejichž obsahem jsou pouze změny a doplňky platných zákonů) se v uplynulých osmi letech vyvíjel takto:

Vytýká se zejména nesrozumitelnost některých právních předpisů, administrativní náročnost jejich používání, nejasnost a nepřesnost mnohých právních pojmů, platnost mnoha zastaralých předpisů z dob starého režimu a federativního uspořádání, nejasnosti vyplývající z mnoha nepřímých novelizací atd. Tvorba práva často nedbá požadavku, aby právo bylo tak jasně formulováno a bylo tak reprodukovatelné, aby každý občan mohl předem znát svá práva a povinnosti; kromě toho musí mít občan možnost odhadnout s dostatečnou jistotou, jaké stanovisko zaujme soudce při posuzování jeho případu.

Pro zlepšení úrovně přípravy právních předpisů jsou podnětné dokumenty přijaté v rámci tzv. regulatorní reformy. OECD vydala v r. 1995 doporučení ke zlepšení kvality regulatorních systémů a činností, jejichž cílem je zvýšení kvality a transparentnosti právních předpisů vydávaných na všech úrovních řízení a celková redukce množství právních úprav, zlepšení regulatorní koordinace, eliminace neefektivních regulací a redukce byrokratických formalit. K tomu účelu vypracovala OECD podrobnou metodiku, skládající se z 10 otázek (principů), podle kterých má být každá regulace zvažována při politickém rozhodování o tom, zda je potřebná a užitečná a zda jí má být užito. Smyslem je přitom omezit právní regulaci, uplatnit ji v racionální míře, v níž je nezbytná a nemůže být nahrazena jinými prostředky, zejména samoregulujícími mechanismy. Kromě základních přístupů, které mají buď eliminovat nebo odůvodnit nutnost právní regulace, je nezbytné prioritně zkoumat vztah nákladů na regulaci k předpokládanému užitku, přičemž rozdělení regulačních nákladů a užitků má být zprůhledněno i v průřezu sociálních skupin.

Důležitými metodickými pokyny jsou požadavky, aby všechny strany (zájmové skupiny) na připravované regulaci zúčastněné měly možnost uplatnit svá hlediska, a aby se ocenily a posoudily prostředky ke splnění záměrů regulace.

I v ČR by tyto otázky měly být zvažovány zejména v počátečním stadiu legislativního procesu. Legislativní pravidla přijatá vládou v březnu 1998 jsou zpracována tradičním způsobem z hlediska organizačního postupu přípravy právních předpisů a legislativní techniky, avšak metodická hlediska regulatorní reformy neobsahují. Je třeba dosáhnout toho, aby byla k dispozici nová pravidla, v nichž se doporučení OECD k regulatorní reformě plně obrážejí a aplikují na podmínky ČR.

V souvislosti s tím by bylo vhodné, aby Parlament a vláda orientovaly veřejnou správu a všechny subjekty podílející se na tvorbě právních předpisů na radikální očištění právního řádu od právních předpisů z dob totality a federace, na deregulaci nebo podstatné zjednodušení právní úpravy všude, kde je to možné, na racionalizaci, zjednodušení a zrychlení správních procedur a postupů ve prospěch občanů a podnikatelských subjektů tak, aby se postupně stále více naplňoval požadavek fungování veřejné správy jako veřejné služby.

Pokud jde o legislativní harmonizaci s právem EU, byl již učiněn reálný pokrok v řadě odvětví a úseků právního řádu a tento úkol ministerstva a další ústřední úřady celkem systematicky sledují. Struktura ministerstev a kvalita jejich personálu ovšem dosud neodpovídá vzrůstajícím nárokům nejen na sbližování legislativy, ale zejména na zajišťování a kontrolu její následné implementace. Přitom vzrůstají též nároky na komunikaci českých úředníků ústřední správy s příslušným institucemi EU. Doplňování a zkvalitňování správního personálu v tomto ohledu je nutno považovat za naléhavé dlouhodobé úkoly.

4.3 Informace a informační technologie

Veřejná správa potřebuje a využívá informace a data různé povahy pro všechny své funkce a činnosti. Důležitá je komunikace v rámci jednotlivých institucí veřejné správy, mezi institucemi a různými úrovněmi veřejné správy navzájem, i s veřejností. Pro vzájemný vztah mezi občany a veřejnou správou je podstatný způsob poskytování informací a údajů a spolehlivost jejich ochrany před zneužitím.

Poslední čtvrtina 20. století se vyznačuje přechodem z období málo se měnících systémů do doby permanentních a nebývale rychlých změn vyvolaných vývojem informačních a telekomunikačních technologií. Cena těchto technologií se přitom neustále snižuje. Informační a komunikační technologie a jednotné informační protokoly mohou výrazně posílit kvalitu a rozsah služeb veřejné správy, její výkonnost, srozumitelnost, dosažitelnost, pružnost i jiné důležité rysy. Nezbytnou podmínkou se stává kompatibilita příslušné české legislativy (ochrana osobních údajů, elektronický podpis atp.) s evropskými pravidly a standardy.

V České republice bylo již vytvořeno a standardně funguje mnoho aplikací. Hlavní oblasti jejich využití lze rozdělit následujícím způsobem:

podpora administrativních činností,

podpora finančního řízení,

podpora správních činností (správa a údržba registrů a informačních systémů státní správy, správa finančních prostředků státního rozpočtu, příprava stanovisek a rozhodnutí s využitím různých informačních zdrojů, včetně GIS, oběh dokumentů);

podpora koncepční, plánovací a rozhodovací činnosti veřejné správy (statistika, prostorová data, analýzy a modelování vlivu, metodiky, meta-informační systémy, modelování procesů);

podpora personálního řízení a vzdělávání,

komunikace, výměna a poskytování informací uvnitř veřejné správy a ve vztahu k veřejnosti (uživatelům, klientům),

podpora kontroly a vyhodnocování,

podpora legislativní a normotvorné činnosti.

V rámci analýzy byly získány informace o vybavení a způsobech využívání informačních technologií na ministerstvech ČR a vybraných ústředních orgánech (viz zpráva firmy Markent s.r.o. ”Výzkum informačních technologií ve státní správě”). Zpráva sleduje způsoby rozhodování, ukazuje široké využití Internetu a upozorňuje na nejasné představy o dalším rozvoji IT a jejich financování. Z výše uvedeného výčtu aplikačních oblastí v centrálních institucích převládají oblasti 1, 2 a 3. Jednotlivé úřady v současné době budují (resp. již mají vybudovány) rozlehlé vnitroresortní sítě, které jim zajišťují vertikální komunikaci. Horizontální komunikace se zajišťují ad hoc, respektive na základě dvoustranných dohod. Určujícími momenty pro další rozvoj komunikací nejsou technologie a jejich limity, ale definování jasné koncepce a strategie využívání IT ve veřejné správě. Nutné budou též návazné legislativní úpravy, zajištění institucionálních změn a také přiměřené finanční prostředky.

Z hlediska bezpečnosti informačních systémů je třeba zdůraznit důvěrnost dat, v případě veřejné správy také strategickou bezpečnost. Podle principu nejslabšího článku se při propojení rezortních systémů (horizontální komunikace) úroveň ochrany důvěrnosti dat v jednom resortu stává závislou na bezpečnosti dat ve všech ostatních resortech.

Rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob je upraveno správním řádem a celou řadou speciálních zákonů. Tyto právní předpisy procházejí v současné době podstatnou revizí, jejímž cílem je

zvýšit právní jistotu, týkající se právnosti, věcné správnosti, předvídatelnosti, rozhodování a postupů veřejné správy

odstranit byrokratické překážky, které sužují občany, ztěžují podnikání a prodražují výkon správy

dostát našim mezinárodním závazkům a evropským standardům.

Některých zlepšení bylo již částečně dosaženo, např. novelizací stavebního řízení.

Zásadní změny mají přinést nyní připravované právní úpravy celého komplexu navazujících institutů správního řízení, správního trestání a správního soudnictví. Obvykle se v této souvislosti uvádí především požadavky čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, pro jejichž plné uplatnění se v ČR nyní hledá nejvhodnější institucionální a obsahové řešení. Zatím méně pozornosti bylo věnováno Principům správního práva, týkajícím se vztahů mezi úřady a soukromými osobami. Tento dokument dovršuje mnohaleté úsilí Rady Evropy v této oblasti, jehož cílem bylo formulovat základní principy, vyjadřující evropský standard v oblasti správního rozhodování. Dokument definuje a specifikuje princip právnosti, rovnosti před právem v souladu se zákonným účelem, proporcionality, objektivity a nestrannosti, právní jistoty a ochrany nabytých práv a otevřenosti správy (materiální principy). Neméně důležité jsou procedurální principy, jako je přístupnost veřejné správy, právo slyšení, právo na zastoupení a pomoc atd. Dokument se týká i některých záruk ve věcech správního trestání, ochrany osobních dat a kontroly aplikace uvedených principů, jakož i veřejnoprávní odpovědnosti a odškodnění.

Plné promítnutí těchto dokumentů nejen do právní úpravy, ale i do aplikace práva, patří k základním úkolům reformy veřejné správy. Je to ta část reformy, která - bude-li právní úprava kvalitní a dodržování povinností veřejné správy důsledné - bude znamenat hmatatelný pokrok veřejné správy v očích veřejnosti a přinese i podstatné zefektivnění správy.

K urychlení tohoto procesu je zapotřebí:

uspíšit dokončení příslušných legislativních návrhů

připravit proškolení úředníků, kteří se podílejí na správním rozhodování, k otázkám nových zákonů, k seznámení s evropskou aplikační praxí, a k poznatkům o naší a evropské správní judikatuře

usnadnit situaci účastníků správního řízení i správních orgánů lepším využitím informačních a telekomunikačních technologií (spisová služba, koordinované využívání informačních systémů státní správy, podléhající legislativně i technicky jasně definovanému režimu)

správní rozhodování urychlit a usnadnit také lepší spoluprací s občany a jejich jednoznačným a srozumitelným informováním o jejich právech a povinnostech v daném druhu řízení.

4.5 Správní soudnictví

Modernizace správního soudnictví je nedílnou součástí reformy veřejné správy. Skutečnost, že se po dlouholetém váhání a pochybnostech o koncepční podobě této reformy dostává otázka judicializace veřejné správy na pořad dne v souvislosti s přípravou České republiky na vstup do Evropské unie, činí tento problém pro naše právo o to závažnějším.

Přímá zkušenost osob v jurisdikci českých soudů se způsoby ochrany, které před neúplným a nekoncizním výkonem správního a ústavního soudnictví poskytuje Evropský soud pro lidská práva, je zatím minimální. Nicméně je nutné konstatovat, že v rozporu s přijatými mezinárodními závazky není soukromým osobám v České republice doposud plně garantováno právo na spravedlivý proces ve smyslu existence koherentní soudní ochrany ve správních věcech (článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva). Základní nedostatky spočívají v tom, že

existuje relativně široký okruh vládních a správních rozhodnutí vyloučených z jurisdikce správního soudnictví, aniž by existovala alternativní, stejně účinná právní ochrana (např. prostředky civilní jurisdikce, v řízení u kvazi-soudních orgánů splňujících kritéria nezávislosti, nestrannosti a plné jurisdikce, prostředky smírčího řízení apod.),

neexistuje účinný systém ochrany proti tzv. správní nečinnosti a proti “faktickým” správním úkonům, které nejsou správními rozhodnutími, ale mají nepříznivé důsledky pro právní situaci soukromých osob,

způsob přezkumu rozhodnutí vydaných s použitím správní úvahy nezaručuje vždy uplatnění požadavku plné jurisdikce v tom smyslu, aby nezávislý orgán soudního typu byl s to “vnutit” správním orgánům svůj názor na to, zda hodnocení skutkových okolností případu je či není v souladu s účelem právní úpravy,

není plně zaručen požadavek tzv. vnější transparentnosti soudního přezkumu správních aktů (ve smyslu požadavku Evropského soudu pro lidská práva, že spravedlnost musí být vykonávána tak, aby bylo vidět, jak je vykonávána),

není možné v řadě případů uplatnit efektivně proti správním orgánům žalobu na určení povinnosti, což má zvláště citlivý dopad v případech, kdy je odepřen přístup k informacím, jimiž disponují správní orgány; v těchto případech je účinný výkon práva na spravedlivý proces ve správních věcech ohrožován zejména porušením principu rovnosti zbraní.

Modernizace správního soudnictví je důležitým požadavkem z hlediska přípravy ČR na vstup do Evropské unie. Evropská unie je správněprávním společenstvím, správní akty vydávané orgány EU jako akty realizace a aplikace komunitárního práva jsou plně podřízeny soudní kontrole a postupně se takto “komunitarizují” i akty vydávané na základě Smlouvy o Evropské unii, jestliže byla jejich kontrolovatelnost v minulosti omezena nebo vyloučena. Soudy členských států EU, pokud interpretují anebo aplikují evropské právo, jsou vázány “interpretačním rozsudkem” Evropského soudního dvora ve všech případech, kdy je nutné obrátit se před meritorním rozhodnutím s předběžnou otázkou k Lucemburskému soudu.

Správní právo EU uznává princip plné transparentnosti veřejné správy, což mimo jiné vedlo i k tomu, že byly ve sféře soudní kontroly správní činnosti komunitárních orgánů odstraněny překážky přístupu k soudu, s nimiž se doposud potýká české právo. Je nepochybně žádoucí, aby se tomuto stavu přibližovalo i právo členských států.

V této souvislosti je třeba k bodům vytčeným v souvislosti s implementací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále doplnit požadavek, aby naše právní úprava umožnila

kontrolu normativních a obecných správních aktů na základě správní žaloby,

soudcovskou úvahu, která by při posuzování konkrétních případů mohla být podložena interpretací zákona a obecných právních zásad jako rovnocenných pramenů práva,

za žalobní důvod využít námitku zneužití pravomoci ve smyslu pravidla, podle něhož má správní orgán prokazovat, že nejednal bez obezřelosti, která je nutná k naplnění účelu práva.

Ze všech těchto důvodů je potřebné navrhnout, aby byla důsledně naplněna intence v úvodu citovaného požadavku o nutnosti realizace soudní kontroly veřejné správy v duchu evropských požadavků. Podpořit je třeba zejména požadavek revize nynější úpravy správního soudnictví tak, jak byla provedena na počátku 90. let novelou občanského soudního řádu. Až na základě výsledků této revize je účelné upravit postavení Nejvyššího správního soudu v organizačním systému správního soudnictví a určit vazby k nové procedurální úpravě tzv. nesporného správního řízení.

4.6 Kontrolní procesy a instituce

Po roce 1989 docházelo postupně k odstraňování nejzávažnějších deformací v uspořádání kontroly veřejné správy. Byly především obnoveny instituty parlamentní a soudní kontroly veřejné správy, byla opětovně vytvořena vrcholná nezávislá instituce finančně ekonomické kontroly - Nejvyšší kontrolní úřad s nikoliv všeobecnou, nýbrž specializovanou působností, a byla zrušena centralizovaná soustava orgánů lidové kontroly jako exekutivních orgánů se všeobecnou kontrolní působností. Současně s tím byla přijata též nová obecná úprava procesních pravidel výkonu správního dozoru v ČR (tzv. kontrolní řád v zákoně o státní kontrole). Se zrušením prokuratury zanikl i její všeobecný dozor. byla rovněž obnovena nebo prohloubena funkce institucí občanské kontroly, zejména pokud jde o úlohu hromadných sdělovacích prostředků a uplatňování petičního práva občanů.

Nedostatkem tohoto procesu však bylo, že k jeho uskutečňování nedocházelo v sérii promyšlených a vzájemně provázaných kroků, jež by byly výsledkem analýzy celkového stavu státně kontrolního mechanismu, nýbrž spíše parciálně a nahodile a často jen v souvislosti s řešením jiných, politicky výrazněji vnímaných právních a společenských problémů. V důsledku toho dosud nelze proces reformy státně kontrolního mechanismu, započatý po roce 1989, považovat ani za bezproblémový, ani za dokončený.

Za významné lze považovat zejména následující okruhy problémů:

Problematika kontroly ve veřejné správě jako celek dnes není v působnosti žádného ústředního správního úřadu. Touto problematikou se komplexně nezabývá žádné pracoviště ve státní správě.

V oblasti označované jako správní dozor (kontrolní působnost vykonavatelů veřejné správy vůči osobám stojícím vně veřejné správy) se někdy věnovala až neúměrná pozornost delimitaci působnosti - lze soudit, že případné překrývání zde za předpokladu řádné koordinace činnosti nemusí být na škodu. Větší potíže může způsobit, že někteří vykonavatelé veřejné správy jsou nadáni pravomocí při výkonu správního dozoru, ale nejsou vybaveni nápravnými nebo sankčními prostředky. Diskusní je i organizace specializovaných dozorčích orgánů, konkrétně to, zda mají být podřízeny správním úřadům (zejména ústředním), které v předmětné oblasti vykonávají správu, činnosti, které by měly být předmětem specializované kontroly, nebo dokonce to, zda může být dozorčí pravomocí a pravomocí při výkonu státní správy nadán týž orgán.

V našem právním řádu chybí nebo je neucelený státní dozor nad veřejnými samosprávnými svazy (zejména nad obcemi a nad profesními komorami; jedinou výjimkou je zákonná úprava advokacie).

Vrcholnou finančně ekonomickou kontrolu vykonává Nejvyšší kontrolní úřad. Jako nezávislý ústavní orgán vykonává kontrolu nad hospodařením se státním majetkem a plněním státního rozpočtu. V průběhu posledních let byly vedeny na politické a odborné úrovni spory o výklad rozsahu zákonných kompetencí a pravomocí NKÚ, zejména ohledně okruhu jím kontrolovaných subjektů. Podle vyjádření prezidenta NKÚ by vláda mohla více využívat možností preventivní kontroly NKÚ v době přípravy některých strategických rozhodnutí. Zdá se, že podobně jako v řadě dalších případů, efektivnost kontroly NKÚ neohrožuje nedostatek jeho pravomocí, ale nedostatečná pozornost, kterou exekutiva věnuje vyvozování důsledků z kontrolních nálezů, které jsou povinně zveřejňovány. Jednou z příčin je zřejmě nedostatečné řízení a koordinace kontrolních orgánů, jejich nepřesně definované úlohy a vztahy.

Státně kontrolní mechanismus dnes postrádá instituci ochrany majetkových zájmů státu (např. typu finanční prokuratury), resp. orgán ochrany veřejného zájmu by měl mít možnost procesně kvalifikovaným způsobem napadnout nezákonná rozhodnutí či opatření.

Systém kontrol bude vhodné doplnit o instituci, popřípadě instituce typu ”ombudsmana”. Více takových institucí přichází v případě jejich věcné specializace. Posláním tohoto orgánu by bylo nejenom řešit stížnosti na právní postupy správy, ale především také na její nečinnost, průtahy, nevhodné, neetické chování úředníků apod., které v odvolacím řízení správním ani ve správním soudnictví náležitě zohlednit nelze. Úkolem ombudsmana by mělo být v prvé řadě tlumit konflikty mezi veřejností a správou pokud možno hned v počátcích a jeho činnost by mohla mít za příznivých podmínek výrazné preventivní účinky ve směru "kultivace" správy.

Zákonná právní úprava stížností, které nejsou peticemi.

Významnou pomoc při provádění kontrol představují informační technologie.

4.7 Závěry ke kapitole 4

Pro plnění základní úlohy ústředních správních úřadů, tj. pro oblast strategického rozhodování a tvorby norem nejsou dosud vytvořeny dostatečné podmínky. Je nezbytné zřídit k tomu profesionální informační a výzkumnou základnu.

V legislativní oblasti byl již učiněn reálný pokrok v harmonizaci s právem EU. Zatím však nejsou vytvořeny dostatečné institucionální a personální předpoklady pro vzrůstající nároky na sbližování legislativy a zejména na zajišťování kontroly a následné implementace. To se týká i rostoucích nároků na komunikaci u českých úředníků ústřední státní správy s příslušnými institucemi EU. Do nově přijatých legislativních pravidel vlády nebyly zatím promítnuty směrnice OECD k regulatorní reformě. Bude zapotřebí

přiměřeným způsobem a tempem aplikovat doporučení OECD k regulatorní reformě,

posílit legislativní útvary a prověřit připravenost na zajištění kontrol, nezbytných pro implementaci evropské legislativy,

připravit program soustavného zkvalitňování personální základny legislativního procesu.

3. V oblasti informací a informačních technologií již některé orgány státní správy značně pokročily. Zlepšení vyžaduje meziresortní koordinace, kompatibilita a sdílení informací, a využívání IT jako nástroje zvyšování profesionality, efektivnosti a zkvalitnění služeb veřejnosti. Je třeba výrazně zlepšit poskytování informací občanům při současném zabezpečení důvěrnosti osobních údajů. Otázkou není, zda informace o činnosti veřejné správy poskytovat, ale jak toto poskytování technicky zajistit. Zavádění a využívání informačních a komunikačních technologií musí být nedílnou součástí reformy veřejné správy na všech jejích úsecích. Přípravu informační politiky ČR je třeba harmonizovat se strategií reformy veřejné správy.

Do připravované právní úpravy správního řízení a správního trestání promítnout dokument Rady Evropy ”Principy správního práva, týkající se vztahů mezi úřady a soukromými osobami”. Tento dokument bude třeba zahrnout i do vzdělávání a instrukcí pro úředníky, kteří aplikují správní právo, a úředníky pověřené kontrolou.

V zájmu přizpůsobení soudní kontroly evropským požadavkům je žádoucí

provést revizi nynější úpravy správního soudnictví ve smyslu této kapitoly a podrobnější podkladové studie,

dořešit postavení Nejvyššího správního soudu v systému správního soudnictví.

Analýza a redefinice funkcí kontrolního systému a jeho složek je nezbytná. Doporučuje se zadat studii o současném systému správní kontroly s cílem navrhnout zejména doplnění chybějících kontrolních institucí, posílit správní dozor ve smyslu požadavků EU, dozor nad veřejnými samosprávnými svazy. Rovněž je nezbytná zákonná úprava stížností, které nejsou peticemi.

Vzhledem k důrazu, který se v současné době na mezinárodní úrovni klade na etiku a kulturu správy a vzhledem k velkým nedostatkům v této oblasti u nás, řada expertních závěrů vyznívá ve prospěch zřízení instituce typu “ombudsmana”.

Je nutno považovat za zásadní nedostatek naší veřejné správy, že správní kontrola byla u nás hluboce podceněna a že neexistuje orgán, který by na vládní úrovni odpovídal za racionální a efektivní systém kontrolních orgánů, za jejich koordinaci a řízení. Bez rychlého zaplnění této mezery nelze zvýšit spolehlivost a efektivnost kontroly, která je jednou ze základních podmínek pro zvýšení efektivnosti veřejné správy.

Dotvoření vnitřního kontrolního systému spolu se zákonem o státní službě je nezastupitelnou podmínkou pro motivaci kvality a výkonnosti, snižování nežádoucí anonymity a neodpovědnosti, které je obtížné čelit v prostředí, postrádajícím systematický služební dohled.