Kap. 2 ÚLOHA A FUNKCE VEŘEJNÉ SPRÁVY ČR

2.1 Vymezení úlohy a funkcí veřejné správy

2.1.1 Služba občanům a veřejnosti

Vymezení úlohy veřejné správy, státní správy a samosprávy v nových politických a ekonomických poměrech nebyla dosud v ČR věnována dostatečná pozornost. To souvisí s celkovou neujasněností úlohy veřejného a soukromého sektoru a odpovědnosti státu za vytváření podmínek pro jejich rozvoj. Reformní dokumenty zatím poukazují na tyto problémy jen v obecné poloze. Málo se chápe, že jde o zásadní koncepční změnu s praktickými důsledky pro vymezení funkcí a konkrétních úkolů veřejné správy, podoby jejích institucí, prostředků její činnosti a jejích vztahů s občany a veřejností. Věc má svou politickou, ekonomickou a další dimenze a je samozřejmě determinována ústavou a právním řádem.

Pro přechod od systému, v kterém byla státní správa pojímána především jako mocenský nástroj strany a státu, k cílenému a důslednému uskutečňování soudobého konceptu demokratické veřejné správy, zatím nebylo u nás učiněno dost ani v teoretické, ani v praktické rovině.

Veřejná správa je v moderních demokraciích chápána především jako služba občanům a veřejnosti.

Od této základní úlohy veřejné správy se odvíjejí její principy (jako transparentnost, publicita, povinnost skládat účty, veřejná kontrola správy), formy a metody činnosti, požadavky na odborný a nestranný výkon aj.

Těžiště veřejné správy leží v zajišťování veřejných služeb. Do této kategorie se vedle tradičních služeb (komunálních, zdravotnických, školských, dopravních apod.) dnes běžně ve vyspělém světě zařazují i některé “klasické” správní činnosti, jako je vydávání licencí, povolení, dokladů, osvědčení, poskytování informací atp. Řada těchto činností se také přestala považovat za výhradní doménu státu. Mnohé úkoly operativní povahy, odborné rozhodování, výkon dozoru, zkušebnictví apod. lze i podle našich nových zkušeností decentralizovat a přenést na samosprávné nebo soukromé subjekty.

Posuny v této oblasti však mají své meze. Ekonomické hledisko nemůže být jediným vodítkem (a navíc v zahraničí již bylo v řadě případů prokázáno, že očekávané úspory se po vyčlenění veřejných úkolů z působnosti správních úřadů neprojevily, zatímco hodnoty a principy, na nichž spočívá poskytování veřejných služeb, byly narušeny).Ostatně i u nás došlo k nedomyšlenému rušení např. kontrolních orgánů, které teď bude nutno opět zavést (jako na úseku ochrany spotřebitele, též vzhledem ke kritériím EU).

Je třeba rovněž jasně říci, že důraz na pojetí veřejné správy jako služby veřejnosti na druhé straně neznamená popření mocenské, autoritativní složky veřejné správy. Sem patří úkoly na úseku bezpečnosti a vnitřního pořádku, regulace a vymáhání plnění právních povinností, uplatňování prostředků správního dozoru, ukládání a vymáhání sankcí v mezích správní pravomoci atp..

Věcný obsah a rozsah veřejných úkolů a veřejných služeb závisí na tom, jak se v dané době pohlíží na význam společenských automatismů a na to, v jaké míře má do nich stát zasahovat, jak se vnímá vyváženost mezi svobodou jednotlivce a jeho odpovědností za sebe samého na straně jedné a solidární péčí lidské pospolitosti o jednotlivce a odpovědnosti za něj na straně druhé. Jde o ochranu a realizaci zájmů a hodnot uznávaných rozhodující většinou občanů.

K základní charakteristice veřejné správy patří poznatky o heterogenních a namnoze protikladných cílech, které je povinna hájit. V současné době zásadních společenských změn a nových nároků, které je třeba zabezpečovat navzdory omezeným finančním a lidským zdrojům, je veřejná politika o to více vystavena tlaku činit odpovědný výběr prioritních cílů a redefinovat v souladu s nimi úkoly a funkce veřejné správy. Na procesu vymezování těchto úkolů a cílů se podílí trvalý odborný a politický dialog, ústící do nových ekonomických, právních a j. řešení.

2.1.2 Orientace na zajišťování veřejných zájmů jako východisko

Vycházíme z předpokladu, že funkce a úkoly veřejné správy je možno a třeba odvodit z identifikovaných a uznaných veřejných zájmů, neboť jejich zajišťování je důvodem samotné její existence. To, jakým způsobem se obecné či veřejné zájmy akceptují a nakonec i uspokojují, je průsečíkem historických tradic, konkrétní vývojové fáze dané společnosti, aktuální institucionální podoby veřejné správy, ale i prosazujících se politických důrazů.

Orientaci veřejné správy na zajišťování veřejných zájmů lze chápat jako její směřování jak k řešení konkrétních problémů jednotlivých občanů a skupin obyvatelstva, tak i k zabezpečení fungování společnosti jako celku. Zde se veřejná správa stýká s veřejnou politikou, jejímž cílem je zjišťovat, vyjadřovat a uznávat veřejné zájmy a volit adekvátní prostředky jejich realizace. Proces identifikace, uznávání a uspokojování veřejných zájmů je ovšem vždy ovlivněn politicky a ideologicky podbarvenými interpretacemi. V České republice došlo po listopadu 1989 k zanedbání reformy veřejné správy mimo jiné také proto, poněvadž politika zpochybňovala samotnou existenci, rozsah a význam veřejných zájmů a - v pochopitelné reakci na totalitarismus komunistického státu - se orientovala na vytváření maximálního prostoru pro uspokojování individuálních zájmů.

Identifikované a uznané veřejné zájmy se mohou stát dobrým východiskem rozlišení diferencovaných funkcí veřejné správy. Po roce 1989 došlo v tomto směru k výrazným změnám zvláště v souvislosti s ekonomickou reformou, politickou demokratizací a s ochranou základních lidských práv a svobod. Za jeden z nejvýznamnějších uznaných veřejných zájmů současnosti a budoucnosti lze považovat i zajištění vstupu České republiky do Evropské Unie a podmínek pro to, aby se mohla následně úspěšně profilovat jako člen EU.

2.1.3 Funkce veřejné správy

Veřejná správa a celý veřejný sektor prochází radikální změnou své úlohy ve vztahu k ekonomice. Odstranění neúčinných a byrokraticky zatěžujících metod direktivního zasahování do hospodářské sféry z totalitní éry přitom neznamená likvidaci ekonomicko-regulativní funkce státu a odpovídajících úkolů veřejné správy.

Zásadní změny vyplývají z měnících se vnitřních a vnějších podmínek vývoje a fungování hospodářství, především z potřeb završení tržní transformace ekonomiky a z mezinárodního procesu globalizace hospodářských vztahů. Důsledkem je, jak také zdůrazňují závěry mezinárodních institucí (viz kap. 1), potřeba zvýšit potenciál a výkonnost státu a veřejné správy k realizaci těchto úkolů:

podpora racionálního vývoje hospodářských proporcí cestou makro-regulace,

řízení procesu privatizace státních podniků a veřejných služeb, zajišťování svobodné soutěže a transparentnosti při jejím uskutečňování,

zajištění efektivního výkonu vlastnických práv státu a dalších veřejnoprávních subjektů,

podpory soukromého sektoru, zejména malého a středního podnikání, rozvíjení efektivních kooperačních vztahů mezi veřejným a soukromým sektorem,

koncipování a uskutečňování účinných sektorových politik, zejména zajišťování vnitřní a vnější bezpečnosti, regionální politiky, dopravní politiky, informační a komunikační politiky, politiky životního prostředí, vzdělávací politiky, sociální politiky, politiky zaměstnanosti a zdravotní politiky.

Dobře fungující veřejná správa a veřejný sektor zajišťuje podmínky pro prosperitu soukromého podnikání vytvářením optimální a racionální infrastruktury cestou modernizace komunikačních sítí, systémů informačních služeb pro občany a podnikatelské subjekty, poskytováním odborné pomoci územním samosprávám, podporou investic ve veřejném zájmu a pod.

To vyžaduje zvyšovat kvalitu i kapacitu veřejné správy ve sféře regulování a kontroly dodržování podmínek a pravidel tržního prostředí, zejména podmínek svobodné soutěže a eliminace monopolů, zajištění jakosti, technické úrovně a zdravotní nezávadnosti výrobků a ochraně spotřebitelů. Důležitá úloha veřejné správy spočívá v omezování "šedé" ekonomiky, zajišťování řádného odvodu daní, v postihu a prevenci hospodářské kriminality.

V souvislosti s výkonem těchto a dalších úkolů veřejná správa disponuje s veřejnými finančními prostředky (které ve formě daní, poplatků a jiných veřejnoprávních plnění podle zákona od poplatníků vybírá a současně je v jejich obecném zájmu používá) a s movitým i s nemovitým majetkem státu, který má koneckonců také sloužit všem občanům. Na sféru finanční pamatuje Ústava alespoň ustanoveními o státním rozpočtu a státním závěrečném účtu a o kontrole vykonávané Nejvyšším kontrolním úřadem; úprava “podrobností” – které ovšem mohou mít dalekosáhlý význam – je mlčky ponechána obyčejným zákonům. Naproti tomu hospodaření se státním majetkem neupravuje, i když kontrolu v tomto směru svěřuje Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Stále ještě platí obecná právní úprava hospodaření s národním majetkem z doby před rokem 1990, která je reziduem minulého režimu a dispozici s majetkem státu proto prakticky ponechává v rukou moci výkonné Nejen že nebyl přijat zákon podle čl. 11 odst. 2 Listiny, jímž má být stanoveno, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určitých právnických osob, ale dosud nebyla přijata ani nová zákonná úprava nakládání s majetkem státu, která by mj. uspořádala vztahy mezi zákonodárnou mocí a mocí výkonnou v tom směru, aby závažnější dispozice s majetkem státu byla v souladu se zákonným rámcem.

Moderní, racionálně a efektivně fungující veřejná správa je tak nezbytnou a nezastupitelnou podmínkou ekonomického růstu.

Další z významných funkcí veřejné správy je zajišťování a posilování demokratických institucí a mechanismů. Je možné zde hovořit o dvou hlavních směrech rozvíjení politické demokracie - směrem k upevňování institucí a mechanismů reprezentativní demokracie a dále směrem k rozvíjení institucí a mechanismů participativní demokracie, to je přímé účasti občanů a jejich organizací na řízení a správě státu.

Prevence možnosti návratu k totalitárnímu režimu je vázána na důslednou ochranu základních lidských práv a svobod - viz Listina základních lidských práv a svobod jako součást ústavního pořádku ČR. Stát v tomto případě vytváří vlastní mechanismy a instituce ochrany těchto práv; ta jsou ovšem na základě mezinárodních úmluv chráněna i před zneužitím moci samotného státu a jeho orgánů vůči svým vlastním občanům.

Sociální funkce státu a veřejné správy vyplývá především ze závazků státu vůči občanům, které odpovídají jejich hospodářským, sociálním a kulturním právům podle Listiny, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech aj. (k Sociální chartě Rady Evropy Česká republika zatím nepřistoupila). Úloha státu (veřejné moci) v těchto věcech, kde má stát i povinnost pozitivně plnit nebo takové plnění zajistit, je předmětem stálých diskusí zvláště vzhledem k otázce, nakolik se tu má uplatňovat princip osobní odpovědnosti každého jednotlivce a nakolik princip lidské solidarity.

Správní procesy - strategické rozhodování, tvorba koncepcí a programů, regulatorní činnosti, quasi-soudní rozhodování, operativní řízení, koordinace, kontrolní procesy apod. tvoří průřezové funkce, které se v určité míře vyskytují v činnosti všech správních úřadů nebo se soustřeďují na určitých stupních či u speciálně na tyto úkoly zaměřených orgánů.(Problémům správních procesů, důsledkům podcenění řízení veřejné správy, nedostatkům v oblasti rozhodovací, koordinační a dalších funkcí je věnována kapitola 4 této analýzy.)

Hodnocení veřejné správy závisí na tom, jak plní své úkoly a funkce, jak přispívá k zabezpečení společenských úkolů a cílů. Důležité jsou výsledky její činnosti (resp. nečinnosti). Teprve na druhém místě stojí otázka, jak její vnitřní uspořádání vyhovuje plnění jejích úkolů, tedy jak podporuje její vnější efektivnost.

V ČR se hodnocení plnění úkolů a funkcí veřejné správy a její společenské efektivnosti věnuje malá pozornost. Systém kontrol není ucelený, hodnocení veřejné správy a jejích jednotlivých složek je spíše nahodilé, často teprve v souvislosti s veřejnou kritikou. I v těchto případech se vyvozuje ve srovnání se západními demokraciemi minimální politická odpovědnost. Pro vyvozování osobní odpovědnosti příslušných úředníků pak chybí základní předpoklady: jasné vymezení úkolů a odpovědnosti, systém hodnocení, právní úprava disciplinární odpovědnosti. Stejně tak chybí systém pozitivní motivace k dosahování stanovených úkolů a cílů.

2.2 Veřejná správa a veřejnost

V obecném vědomí přetrvává z autoritářského režimu pojem správy jako mocenského nástroje, což udržuje negativní vztah obyvatelstva k veřejné správě a na druhé straně zkreslené představy a stereotypy v chování a jednání řady politiků a úředníků. Nyní jde zejména o uplatnění práva občanů na participaci, včetně vyjádření v referendu a jinými zákonem předvídanými formami, práva na informace (s nímž se tak obtížně vyrovnávají někteří politici v  probíhajícím legislativním schvalování zákona o informacích) a na demokratickou kontrolu.

V rámci projektu byly zjištěny následující postoje veřejnosti a podnikatelů k fungování veřejné správy:

Vztah české veřejnosti k veřejným institucím se vyznačuje určitou krizí důvěry. Sociální distance mezi občany a správou je stále značná, v některých případech kritická. Občané nejsou dosud dostatečně informováni ani o důvodech připravované reformy územní správy, takže ji zatím nepřijali za svou.

Podle průzkumů více než polovina občanů není připravena se přímo osobně angažovat v řešení veřejných záležitostí. Důvodem jsou kromě zděděných stereotypů chování (lidé se za komunismu odnaučili “do toho mluvit”) i stresy z transformace, málo rozvinutý dialog polistopadových vlád s občanskou společností .

Většina dotázaných představitelů obcí (74 %) považuje malý zájem občanů o dění v obci za jeden z největších problémů své práce (hned po nedostatku financí - 84 % dotázaných funkcionářů). Určitý příslib do budoucna představuje v anketách vyjádřený latentní zájem o místní samosprávu a překvapivě i státní správu, pokud bude zajištěno lepší institucionální zprostředkování takové účasti.

Státní správa v kontaktu s občanem až příliš často neobstojí, ať už jde o míru její profesionality a nestrannosti nebo o přístup k občanům. Podle průzkumů nedůvěra občanů vůči vládě a ministerstvům většinou převažuje, v některých případech je nepoměr enormní.

Podle šetření IVVM v březnu 1998 48% dotázaných uvedlo, že se setkalo s nespravedlivým rozhodnutím ze strany úřadů. Negativní zkušenosti vyslovují spíše lidé v produktivním věku, s vyšším vzděláním, podnikatelé. Většina si nedává velké naděje na úspěch v jednání s úřady při prosazování vlastních oprávněných požadavků a práv.

Důležitým úkolem veřejné správy je podporovat podnikání, zejména malé a střední podnikání. Pro analýzu zpracovaná zpráva Hospodářské komory identifikuje obtíže, které jsou na překážku tomuto podnikání ve sféře legislativní, daňové a finanční. Od státu a veřejné správy očekávají podnikatelé konkrétní podporu v oblasti vzdělání (např. v učňovském školství), výzkumu a vědy. Požaduje se aktualizovat živnostenský zákon, urychlit zápisy do obchodních rejstříků, zajistit koordinaci kontrolních orgánů a vyloučit duplicity kontroly. Podstatné zlepšení se navrhuje v oblasti podpory investic a v oblasti informací. Podle průzkumu malé a střední podniky hodnotí jako největší překážku průtahy registrace u rejstříkového soudu, na druhém místě získání živnostenského listu. Průměrná doba potřebná na kompletní založení firmy se blíží 4 měsícům, někdy trvá až 2 roky. Zdůrazňuje se netransparentnost a časté změny předpisů, kriminalita a korupce.

2.2.2 Problém byrokracie

V soudobém demokratickém státě je úřednický aparát nezbytný, musí to však být “nebyrokratická byrokracie”, která poskytuje “veřejnou službu”: protože stát má na tento druh služby monopol a nepůsobí tu konkurence, musí se sám soustavně a cílevědomě starat, aby tendence úřednictva k byrokratickému chování přinejmenším výrazně omezoval, zvláště když správa už není pouhou právní realizací zákonů a stále se zvětšuje potřeba, aby jednala tvůrčím způsobem a iniciativně, aby byla vůči veřejnosti kontaktní a “lidská”.

Je třeba vidět, že za posledních 20-25 let se vztah veřejné správy a občanů ve většině demokratických zemí výrazně změnil. Občan, kterému byl původně především nařizováno a zakazováno, se stává partnerem, uživatelem, klientem. Administrativa se vzdává privilegovaného postavení, veřejné správy vystupují stále více jako poskytovatelé služeb, orgány správy hledají cesty k lepší a otevřenější spolupráci s občany. K takovým dalekosáhlým posunům u nás dosud nemohlo dojít, přesto však byly v průběhu devadesátých let provedeny různé kroky, které přispěly k odstranění některých překážek mezi veřejnou správou a veřejností:

obnovením obecní samosprávy a lepší organizací místní státní správy se podařilo přiblížit správu občanům na místní úrovni

byla odstraněna řada omezujících předpisů předešlého režimu (výjezdní doložky) apod.

v roce 1995 vláda přijala usnesení č. 255/95, o katalogu opatření ke zjednodušení a zlepšení výkonu státní správy ve vztahu k občanům.

různými formami se zlepšuje informování občanů.

Provedené analýzy upozorňují však na množství problémů a obsahují některé náměty k jejich řešení. Zejména:

Správa je pro veřejnost “neprůhledná” (černá skříňka), jestliže informační bariéry brání, aby se s její činností i s informacemi, které má správa k dispozici, mohl každý bez překážek seznámit. Podle čl. 17 odst. 5 Listiny jsou sice státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, obecný prováděcí zákon, který by upravil plnění této povinnosti, však dosud vydán nebyl. Zatím nebylo dostatečně provedeno ani ustanovení čl. 35 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Dosud se uplatňuje princip “diskrétnosti” správy (prohloubený v období minulého režimu) místo demokratického principu “publicity” správy.

Pro občany je často obtížná orientace nejenom v právním řádu, ale i v organizaci správních úřadů a přes mnohá zlepšení provedená v posledních letech, i uvnitř jednotlivých úřadů.

Leckdy svůj význam má i prostorová vzdálenost mezi občanem a správním úřadem, zejména když se veřejná místní doprava omezuje.

Pro vztah mezi správou a veřejností je důležité, aby správa nejednala arbitrárně, zejména jde-li o rozhodování ve správním řízení. Občan nesmí mít pocit, že je pouhým “předmětem” řízení, že může sice o něco požádat, potom však jen čekat a mlčet. Musí mít naopak reálné právo “být slyšen”, možnost vyjádřit svůj názor a postoj.

Pocit bezmocnosti občana je mnohdy spojen s neodůvodněnou nečinností správy, proti níž zatím český právní řád poskytuje jen málo ochrany, ačkoliv rejstřík myslitelných prostředků je poměrně široký .

Nedůvěru ke správě vzbuzuje i nedůsledné stíhání veřejnoprávních deliktů (správních deliktů i trestných činů, které má odhalovat a vyšetřovat Policie ČR). Vědomí, že správa stíhá každý delikt podle principu nestrannosti, by mělo nepochybně pozitivní vliv nejenom na celkový stav právního vědomí občanů, ale i na hodnocení veřejné správy (předpokládá se, že trestání má i preventivní účinky a v tomto smyslu by mělo vést ke zvyšování stavu právní bezpečnosti, k dodržování obecně závazných pravidel chování – také v tomto smyslu má správa poskytovat “veřejnou službu”).

Ochrana před zásahy veřejné správy musí být účinná a rychlá, jinak se veřejnost cítí být ve vztahu ke správě bezmocná. Ochrana subjektivních práv ve správním řízení je sice poměrně dobrá, přece jen však neodpovídá nynějším nárokům ; teprve ve správním soudnictví se účastník správního řízení stává procesně rovnocenným partnerem správy, dnešní úprava správního soudnictví má však také své nedostatky právní i faktické (průtahy v řízení, k němuž často nedochází “v rozumné době”), jeho působnost není dostatečně široká (chybí např. možnost domáhat se ochrany před nečinností správy a před právními předpisy, které správa vydává). Ústavní soud zatím do těchto věcí správy v tomto smyslu zasáhl jen výjimečně.

Petiční právo jako jedna z forem práva na svobodu projevu naráží někdy na bariéru neochoty úřadů obsahem petice se skutečně zabývat (nepodání odpovědi ve lhůtě nebo vůbec není právně sankcionováno, ačkoliv u úředníků by mělo jít o závažný disciplinární delikt). Kontakt mezi správou a veřejností je nedostatečně upraven. Právo občana na stížnost dosud zaručuje vládní vyhláška č. 150/1958 Ú.l. Její jazyk je však poplatný době jejího vzniku a vyhláška je relevantní pouze jako usnesení vlády. Na tuto otázku by měly pamatovat nejenom správní řád a budoucí zákon o státní službě, ale v podstatě všechny – zejména organizační – předpisy .Výrazným nedostatkem je absence právní úpravy stížností na Policii ČR a na instituce tohoto druhu.

Pro slaďování vztahů mezi veřejnou správou a veřejností by mohla mít značný význam instituce českého “ombudsmana”, jejímž úkolem by bylo řešit stížnosti nejenom na právní postupy správy, ale především také na její nečinnost, průtahy, nevhodné formy jednání apod., které v odvolacím řízení správním ani ve správním soudnictví zpravidla řešit nelze. Úkolem ombudsmana by mělo být v prvé řadě tlumit konflikty mezi veřejností a správou pokud možno hned v počátcích a jeho činnost by mohla mít za příznivých podmínek výrazné preventivní účinky ve směru “kultivace” správy.

Správa samu sebe i veřejnost často zatěžuje také tím, že její součásti nedostatečně kooperují (duplicita i triplicita činností, od občanů se požadují doklady a údaje, které by si mohla efektivněji opatřit sama správa atd.). Zatím zákony takovou kooperaci na ústřední i místní úrovni upravují jen nedostatečně.

Občan není dostatečně seznamován se svými právy a povinnostmi vůči veřejné správě. Není výjimkou, že v průběhu správního řízení dojde ze strany veřejné správy ke změně původních požadavků.

 

2.3 Závěry ke kapitole 2

Základní otázkou je, jak veřejná správa plní svou úlohu, jak a s jakou efektivitou vykonává své úkoly a funkce, a jak ji z tohoto hlediska hodnotí občané.

Předpokladem cíleného působení veřejné správy ovšem je, aby svou úlohu a své cíle znala a byla dostatečně motivována k jejich plnění, a aby s nimi byli srozumitelnou formou seznámeni občané.

3. Reformovat veřejnou správu v této době bez ujasnění úkolů, které má plnit, a způsobu jejich řešení, představuje riziko, že nový systém nebude dostatečně funkční a bude vyžadovat brzkou revizi nebo poměrně složitá řešení.

4. Další reformní kroky by měly respektovat požadavek přeměny veřejné správy především na veřejnou službu. Pro tento postup chybí celková a sektorové koncepce veřejného sektoru. Tradiční oddělování “materiálních” a “správních” služeb není v plném rozsahu odůvodněné. Je třeba jasně vymezit, které služby hodlá nadále nejen regulovat a kontrolovat, ale i přímo poskytovat stát. Takové řešení odůvodňuje především : povaha rozhodnutí, u nichž si stát v zájmu ochrany veřejných zájmů zachovává svou výlučnou autoritu a donucovací úlohu a/nebo úkoly, které stát nemůže vzhledem k jejich významu a rozsahu přenést na j. subjekty (velká infrastruktura, vysoké školství, zdravotnická zařízení s celostátní působností). Ve všech případech třeba postupovat podle uvedených zásad a zvažovat využití účelné dělby práce, hybridních forem zajišťování služeb atd.

5. Byrokratická zátěž je v určité míře obecným jevem a boj proti ní nikdy nekončícím úkolem, její povaha a rozsah však nabývají v současné ČR takového rozměru, že vážně ohrožují základní společenské cíle. Byrokracii a korupci uvádějí jako odrazující překážku podnikání shodně zahraniční investoři a obchodní partneři i domácí, zejména drobní a střední podnikatelé.

6. Omezení prostoru pro státní byrokracii se v politických vyjádřeních spojuje s předpokládanou redukcí veřejných úkolů, různými formami privatizace veřejných služeb, působením tržních mechanismů, s decentralizací ve prospěch samosprávy (ta však rovněž nemusí být, jak zkušenost dokládá, byrokracie prostá) nebo s radikálním omezením počtu úředníků.

7. Skutečnou nápravu lze zjednat jen promyšleným systémem “kombinovaných opatření” v oblasti organizační, personální i právní (normy materiální, procesní i organizační), za účinné podpory informačních a komunikačních technologií.